Pády

„V ten den nebudou nevěřícím majetky ani děti jejich proti Bohu nic platny a stanou se palivem pro oheň pekelný“
Korán, verš 3:10

Román „Pád Cařihradu“ finského spisovatele Miky Waltariho je zvláštní směsí romantiky a mystiky na pozadí historických reálií. Příběh osudové lásky tajemného Jana Angela a krásné šlechtičny Anny Notaras v předvečer tragického konce Konstantinopole mě v sedmnácti letech uchvátil. Toužil jsem propadnout v čase do květnových dní roku 1453 a s mečem v ruce bránit poslední výspu kdysi mocné Byzantské říše proti tureckým dobyvatelům. Většina Evropy a především katolická církev nechaly město velkých císařů, kteří přicházeli na svět v legendární purpurové komnatě, na holičkách. Obránci včetně panovníka Konstantina XI., stejně jako ústřední dvojice, v statečném zoufalém boji padli a s nimi navždy zmizelo dědictví antického Říma, jehož byla hrdá Byzanc pokračovatelkou. Začal jsem Turky nesnášet. Vyčítal jsem jim, že zničili krásno, idealizované Waltariho románem…

Iracionální hněv mě přešel během návštěvy Istanbulu v létě 2013. Sultán Mehmed II. sice město po dobytí vyplenil a zbořil císařský palác i s purpurovou komnatou, chrám Boží Moudrosti, slavnou Hagiu Sofiu, jednu z nejkrásnějších církevních staveb světa, naštěstí ušetřil. Spolu s opodál stojící Modrou mešitou tvoří monumentální a úchvatné památky dnešní turecké metropole. Historické centrum se blyštělo čistotou, sedící mladíci v tramvaji hromadně vstávali, kdykoliv nastoupili senior či těhotná žena, Turci byli usměvaví, Turkyně hezké a všichni dohromady zdvořilí a přívětiví. Krytá tržnice Velký bazar je skutečnou bránou do Orientu, kouzelným světem plným vůní, barev a úsměvného smlouvání ceny koření, sladkostí, keramiky, šperků, šátků. Člověk má pocit, že každá druhá vystavená lampa je ta kouzelná Aladinova a že na kobercích lítal Sindibád. Neméně úchvatná je oblast Kappadokie. Nádherná krajina zvlněná sopečnými usazeninami do neskutečných tvarů a celá města vytesaná do zkamenělých lávových homolí budí úžas i údiv. Turecko mě tehdy nadchlo. Až po návratu domů jsem se dozvěděl, že během mého kochání se chrámem Boží moudrosti na druhé straně Zlatého rohu policie brutálně rozháněla protivládní demonstranty na istanbulském náměstí Taksim. To byl Erdogan zatím „jen“ premiér…

Dnes je z něj prezident, který si hraje na sultána a dobývá město na Bosporu jako Osman Mehmed. Můj hněv je tentokrát racionální, ovšem soustředí se na jedinou osobu, nikoliv na Turky jako takové. Nedávný pokus o „státní převrat“ nese všechny známky toho, že jej zinscenoval Erdogan sám, aby se mohl zbavit svých oponentů, skutečných i domnělých. Stalinistickým čistkám už padly za oběť desítky tisíc vojáků, soudců, učitelů. Zmizel i můj kamarád Fedai, usměvavý učitel autoškoly z Ankary a vedoucí vzdělávacích projektů EU, které spojovaly Turky, Švédy, Italy, Čechy, Poláky či Němce atd. Byli jsme donedávna spojeni facebookem, „lajkoval“ jsem jeho fotky s milovanými dcerami či z cest po Evropě, žertovali jsme o fotbale, kde na sebe Turci z Čechy soustavně naráželi. Po atentátech v Ankaře mě ujišťoval, že je v pořádku. Jeho facebookový profil byl zrušen, telefonní číslo přestalo existovat, internet jej neumí vyhledat. Na youtube jsem našel jen záznam z divadelního představení z onoho léta 2013. Jinak nic…

Něco je špatně, velmi špatně…