Olympiáda je v plném proudu. Jako každý dobrý rodák a vlastenec fandím našim, aniž bych si musel poskakováním a pitím piva Staropramen dokazovat, že jsem Čech. Co by pravověrného atleta mě ale docela překvapilo, že nejvíce se mnou cloumaly emoce při sledování tenisu…
Zatímco turisté chytali bronz na pláži Copacabana, o kus dál dělali Češi totéž na tenisových kurtech. Pomíjím skutečnost, že nemohu sledovat nervydrásající hru Petry Kvitové, která připomíná kmitočet střídavého proudu s naprosto nepředvídatelným výsledkem. Víc než zisk olympijských medailí na mé emoce zapůsobil neobvyklý příběh tří „háček”. Hlaváčkové, Hradecké a Hingisové. Především prvně jmenované…
České duo H+H bylo jeden fiftýn od vítězství v zápase se švýcarskou dvojicí Hingisová – Byczinská, když bývalá světová jednička napálila míček přímo do Hradecké a trfila ji do oka. Naše „háčka”, hendikepovaná zraněním Hlavíčkové, poté ztratila zápas a postup do finále. Hlaváčková musela do špitálu, kde jí na CT diagnostikovali zlomeninu oční kosti s prognózou operace. I přesto nastoupila s Hradeckou do zápasu o bronz, kde se utkaly s Šafářovou a Strýcovou. Prohrály. Hradecká si zklamání kompenzovala díky neskutečné vůli a fyzičce bronzem v mixu se Štěpánkem. Andrea Hlaváčková zůstala jako v tříkrálové koledě tou černou vzadu. Bylo mi jí líto, zároveň jsem cítil velké zklamání z počínání ostatních protagonistů příběhu…
Martina Hingisová, která vyhrála Wimbledon, jehož patronkou je samotná britská královna Alžběta II., a kde si zakládají na fair play, nejenže nepřiběhla se omluvit, ale ještě se rozčilovala, že si Češky vybraly krátký „medical time”, protože nechtěla vychladnout. To, co zprvu vypadalo jako nešťastný úder popřela sama Hingisová, když pro list Aargauer zeitung prohlásila: «Wir mussten Matchball abwehren. Ich hatte vor den Ball in ihre Richtung zu spielen. Hlavackova hat damit rechnen müssen“. Tedy volně přeloženo „Musely jsme odvrátit mečbol. Měla jsem v úmyslu hrát míčem směrem k ní. Hlaváčková s tím musela počítat”. Naši novinářům ovšem řekla, že „…to prostě napálila se zavřenýma očima”. Hingisová činila s jasným úmyslem, žádná nešťastná náhoda. Je to jako podrzit nohy běžci, který mě před cílem předbíhá, a pak jásat s výhry bez výčitek svědomí. Ubohost. Snad poprvé jsem fandil v deblovém finále Ruskám…
Přemožitelky H+H Šafářová se Strýcovou také po získání bronzu vůči Hlaváčkové empatií neoplývaly. Mohly alespoň říct něco ve smyslu „Vyhrály jsme, ale jsme si dobře vědomy toho, že Andy hrála se zraněním, kdyby byla zdravá, byl by zápas mnohem těžší”. Nic takového se nestalo. Kamarádky…
Pro mě je vítězkou turnaje Andrea Hlaváčková…