„Sbohem, a kdybychom se nikdy nesetkali, bylo to překrásné a bylo toho dost“, zní úvodní verše slavné básně Vítězslava Nezvala, které poeticky vystihují můj včerejší krok včetně duševního rozpoložení. Rozloučil jsem se po třiceti letech s přítelkyní mému srdci ještě před nedávnem velmi blízkou. Bohužel, poslední tři roky ke mně nebyla upřímná, zkoušela mnou manipulovat, neřku-li přímo lhala. Co s takovou přítelkyní?
Bylo to pro mě bolestné rozloučení, ale nemohl jsem jinak. Každý pohár jednou přeteče. Mladá fronta mou rodinu doprovázela od roku 1987, kdy jsem se natrvalo přestěhoval z rodného Třince do Jablunkova. Každičký den mi přinášela informace. Zpočátku o bohaté sklizni cukrovky a návštěvách soudruhů z Mongolska či Kuby, po Sametové revoluci, jejíž průběh jako jediná z deníků v Československu komentovala objektivně, nezávislé zprávy ze svobodné země a ze světa. S věrnou přítelkyní jsem snídal, obědval i večeřel, doprovázela mě na cestách, často také na dovolené. V září roku 1990 sice zvolila příjmení DNES, ale to mi nikdy k srdci nepřirostlo, pro mě zůstala vždy „Frontou“. Zestárl jsem, mé dcera dospěly a ona pořád zůstávala „Mladou“. Vše se změnilo v létě 2013, kdy prostý miliardář od vedle koupil vydavatelství MAFRA a s ním i naši rodinnou přítelkyni. Přestože magnát slíbil na zdraví svých dětí a vnuků, že Frontička zůstane svobodná, bez jeho zásahů, nestalo se tak. Bylo mi to jasné už ve chvíli, kdy její redakci postupně opustila elita českých novinářů, např. Janek Kroupa, Tomáš Poláček, Karel Steigerwald, Robert Čásenský, Sabina Slonková či Jaroslav Kmenta. I tak jsme dali naší „Frontě“ šanci, třeba to nebude tak zlé, říkali jsme si. Za to, že byla zotročena a zneužita, sama nemůže. Ovšem po zveřejnění nahrávek, kde bohatý pasák Mladé fronty DNES úkoluje její redaktory, jsme s manželkou dospěli k názoru, že je konec…
Rozchod s přítelkyní Frontou po třiceti letech soužití byl kupodivu lehčí, než se zdál. Obával jsem se zdlouhavých průtahů a nabádání, abychom si tento krok rozmysleli. Zavolal jsem včera do redakce na příslušnou linku, sdělil slečně své personálie a oznámil jí, že chci zrušit předplatné deníku. Provedla to obratem s tím, že se na závěr zeptala, zřejmě v souladu s interní směrnicí, jaký uvádím důvod. Odpověděl jsem jednoslovně. Řekl jsem jen „Babiš“…
Slečna si chápavě povzdechla, poděkovala…
A byl konec!