Velikonoce 1972 – Po šmigrustu jsem chodil s dědečkem a tatínkem. Ze zkalené tůně paměti lovím dědův karabáč vyrobený z červenomodré bužírky. Zkroucený a především trvanlivý. Tatínek dával přednost opentlené vařečce, já jsem chodil vyzbrojen vrbovým proutkem. Naše anabáze po ženách v rodině končila na Karpentné u prababičky. Jedinému pokojíku, který obývala, dominovala tmavě hnědá kredenc. Za vitrínou se nacházely poklady, starožitné porcelánové čajové sady, na které si brousila zuby celá rozvětvená rodina. V jednu chvíli si mě děda posadil za hlavu na ramena, tzv. „na kuňa“. Neudržel jsem rovnováhu a zavěsil se na prádelní šňůru spojující festovnou skříň a kredenc, která se ihned skácela. V jediném okamžiku jsem tak vyřešil boj o dědictví. Zbyla jen zelená křišťálová solnička ve tvaru slepičky…
Velikonoce 1983 – Z mé existencionální pózy, kdy jsem šmigrust odmítal, co by trapné divadlo nedůstojné intelektuála, mě vytáhnul spolužák Mirek. Třídní donchuán, který na rozdíl ode mě, zvládal komunikaci s něžným pohlavím s bravurou. Nejprve mě zavedl za naší učitelkou němčiny, která mi jednou pochválila mé básně. Od té doby jsem pro mi chrlil zamilované verše jako Baťa cvičky. Paralyzovaný láskou jsem své múze předal ve dveřích prvosenku. Na pomlázku mi nezbyl rozum. Zbytek velikonoční cesty po Třinci jsem absolvoval už jen jako bambuloidní garde, které dalo vyniknout úžasnému Mirečkovi. Svým milenkám dával eufemické přezdívky, Pipka, Puclik či Obluda…
Velikonoce 1994 – Teplé jarní počasí, chalupa v kopcích za Oščadnicí, litry alkoholu. Náš triumvirát ve složení Petr, Jiří a Pavel doplnili další kamarádi, především Jack z Kentucky, Ruda Jelínek z Vizovic, Jeník Chodec a Honza Becher. Patronát převzal jako vždy bůh Radegast. Matně si vybavuji nějaké ženy a děti. Fotky, které jsme tam pořídili, dosvědčují přítomnost rodin. A také velkou srandu. Hned v pondělí dopoledne, poté, co jsme sešvihali pozadí všem osobám ženského pohlaví v chalupě, na které jsme natrefili, jsme na zahradě postavili velikonočního zajíčka. Z prázdných flašek…
Velikonoce 2004 – Vzhledem k tomu, že manželka i dcery vnímají pomlázku jako maskulinní výmysl, kterak spáchat legální a ponižující násilí na ženách, prchali jsme pravidelně na chatu do Tyry. Tentokrát sami. V Jablunkově na naše dveře marně bušila rozjívení omladina, především žáci s karabáčem speciálně na učitelku. Den byl nezvykle teplý. Pod trojbukem se již zelenala tráva a na tradiční polední túru na vrch Javorový jsme vyrazili dokonce v kraťasech! Na vrcholu zelňačka a čaj s rumem. Jediný velikonoční alkohol. Nazítří mě čekala cesta do Prahy. Podobně jako klečící podnikatelé se soucitem na Karlově mostě jsem se chystal žebrat. Na ministerstvu financí o dotaci na rekonstrukci školy…
Velikonoce 2015 – V noci se mi zdálo o mimozemšťanech. Na obloze parkovaly disky létajících vesmírných plavidel. Naštěstí to byli ti hodní, kteří nás přijeli zachránit. Před námi samotnými. Islamistům a vůbec všem agresorům snížili IQ na deset, nám ostatním ho naopak o třicet bodů zvedli, čímž jsem se dostal přes stovku. Pak dodali našemu druhu empatii, soucit a nezištnost. Jen se obávám, že pravdu má Švejk. Že když bude každej člověk chytrej, bude z toho každej druhej úplně blbej. Po probuzení jsem pro jistotu běžel k oknu, zda přece jen nezahlédnu ty talíře. Jediné, co jsem spatřil, byly depresivní hromady sněhu. Ani stopy po jaru a zachráncích z hvězd. Musíme si pomoci sami…