Významný den

Dnes slavíme sto druhé výročí vzniku Československa. Státu, v němž se většina z nás narodila a který zanikl 31. prosince 1992. Respektive měli bychom slavit. Měli jsme sedět večer u televize a sledovat, jak stařec z Hradu vyznamenává osobnosti, které si významné ocenění bezpochyby zaslouží, a odměňuje za loajalitu své věrné příznivce.

Namísto toho se dnešek stává Dnem zákazu vycházení. Ten byl u nás naposledy vyhlášen v den okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Večerka pod dohledem veřejné bezpečnosti platila od dvaadvacáté hodiny do pěti ráno. Stejnou policejní hodinu zavedli Němci za protektorátu po atentátu na Heydricha. Z tohoto srovnání je patrné, že jsme ve válečném stavu. Svoboda volného pohybu končí už v jednadvacet. Zřejmě to tak musí být, ztráty na životech předčily počty obětí heydrichiády. Přísnost na chudej lid musí bejt, i kdyby na chleba nebylo, pravil Švejk sedě v blázinci. Tento slavný notorický blb, podle jehož chytráctví nás vnímá celý svět, také prohlásil, že „Disciplína, vy klucí pitomí, musí bejt! Jinak byste lezli po stromech jako vopice! Představte si park, řekněme na Karláku, a na každým stromě jeden voják bez disciplíny!“ Dlužno dodat, že tentokrát za výjimečný stav nemohou nacisti ani komunisti. Můžeme si za to sami. Demokratickým zvolením Babiše premiérem a nezodpovědným švejkováním.

Jak rád bych dnes večer poslouchal záludného dědka, kterak nás s hlavou na stranu mluvě velmi pomalu, nicméně s výraznou dikcí, nepřímo označí za idioty. Jak rád bych se nechal překvapit, kterého umělce, následovníka Luďka Soboty a Ringo Čecha, odmění za významný přínos české kultuře tentokrát. Kromě jasného favorita Karla Gotta, samozřejmě.

Tipoval jsem Pepíka Náhlovského nebo Jirku Krampola.