Stát se v podstatě přes noc spisovatelem, navíc po padesátce, je velmi zvláštní pocit. Roky se nic nedělo, psal jsem si doma kriminální příběhy pro radost, pro legraci a psychickou pohodu, a najednou jako kdybych přesedl ze skákacího balonu do rakety, která mě vynesla do nepoznaného vesmíru české literatury.
Vyšel a vychází mi závratným tempem krimi román na pokračování Trujkunt, poskytuji rozhovory, natáčím pro televizi, podepsal jsem smlouvu s Českým rozhlasem Ostrava, krimi aspiruje na cenu Jantar, pózuji jako modelka fotografům z časopisu Téma a naposledy z nejprestižnějšího českého politicko-ekonomicko-kulturního týdeníku Respekt. Což je první liga mezi tuzemskými společenskými periodiky a zároveň ideální způsob, jak se zesměšnit před intelektuály z celého Česka. Jsem na vše zmíněné samozřejmě pyšný, dělá mi to dobře jako každému sebestřednému ješitovi, zároveň jsem pln křehkých obav, že někdo dříve či později přijde na to, že Trujkunt je pouze brak, respektive umně poskládaný kompilát knih Lee Childa a Woodyho Allena a akčních seriálů Fauda či Banshee. To vše zasazené do kulis Gorolie a kořeněné nářečím „po naszymu“. Že nejsem žádný veleduch, což vskutku nejsem. Má poslední originální úvaha se točila kolem otázky, jak o sobě přemýšlejí lidé, které se i přes biologicky dané pohlaví dehumanizují a používají střední rod „ono“. U Yoko Ono je mi to jasné. Ale u dívky s vagínou? Šla jsem do obchodu nebo šel jsem do obchodu či šlo jsem do obchodu? V případě třetí varianty nejde o nic převratně moderního. Nezadané dívky v Písku či Bukovci už za Franze Josefa údajně používaly větu „Jo szło do sklepu.“ Z toho je patrno, jaké myšlenky po ránu napadají tak zvaného spisovatele, o němž vyšel článek v samotném Respektu.
Radost mi dělá fakt, že čtenář Trujkuntu, ať už dojde k závěru, že autor krimi je přerostlý puberťák nebo skutečný spisovatel, bude napříště vědět, že existuje rázovité malebné městečko Jablunkov a hutnický Třinec. Je mi fuk, že nejvyšší velení zviditelněných měst Trujkunt absolutně přehlíží, mají dost své práce, mnohem více mě dělají šťastným „obyčejní“ lidé na poště, na benzince, v pekárně či náhodní kolemjdoucí, kteří mi spontánně sdělují, že knihy četli a těší se na další. Že s Trujkuntem zažili pohodu a pobavení a při četbě zapomněli na koronaviry, Babiše či na své osobní problémy.
Intenzivním pocitem radosti a pohody mě naplnila návštěva modrého domečku na pražském Žižkově, kde sídlí mé nakladatelství Argo. Báječné lidi, kterým vděčím za veletoč v mém životě, jsem viděl kvůli covidovými opatřením poprvé. Milé setkání mezi haldami knih a uměleckými artefakty nemělo pracovní ráz. Nešlo a termíny, náklad či konstruktivní kritiku Trujkuntu. Prostě jsme si jen povídali u kafe a také u cigárka na proslaveném dvorečku. V malých kancelářích v zenové atmosféře ranné devadesátkové svobody jsem se cítil jako doma. Bylo mi dobře. Nebylo třeba nic dodávat či vysvětlovat. Oni si vybrali mě a já je. Moje Argo.