V neděli z nás zlatá hokejová parta kolem Červuse naděla zas jednou pár milionů zapálených vlastenců. Kdyby k nám přes novou gubernii Ruské federace zvanou Slovensko vtrhl Putin, tak jeho skřety s klidem zaženeme sborovým zpěvem nové státní hymny „David, pičo, David, pičo, Pastrňák“ jako husiti křižáky. A děsivě dunivým poskakováním. V tentýž den slavil autor těchto řádků jinou hezkou událost. Jeho abstinence dosáhla plnoletosti.
Být starostou v epicentru Gorolie s sebou přináší různá úskalí. Co by rebelující teenager jsem v Třinci pil převážně pivo nebo čučo dvou odrůd, rybízlák nebo jabčák. Radek desítka stál u Burka korunu devadesát. No nekup to. Prokládání kořalkou bylo výjimečné. Pro Třinečáky začínala Gorolia za mostem přes Olzu u Zobawy, tedy ve Vendryni. Po překročení osmnáctého poledníku, čtyřicátého druhého stupně a nějakých drobných východní délky se situace obracela. Gorzołka, piwo, pak dlouho nic a wino. Mezi povinnosti starosty patří udržovat dobré vztahy mezi vše spolky, zahrádkáři počínaje a klubem důchodců konče. Sugestivním otázkám jako „Starosto, ty num nienalejesz?“ či „Starosty, ty z nami niewypijesz?“ na každé společenské akci nelze uniknout. Mistrovství Gorolie v pití kořalky se pak koná vždy první víkend v srpnu. V blahých dobách, kdy ještě výrobu tradiční lihoviny mioduly neblokovala ochranná známka a každé PZKO si vyrábělo svoji, jsem musel okoštovat miodulu v každé budě co jich v areálu městského lesa stojí v neformální soutěži „Pije celá Gorolie“. Bohužel, u každé budy člověk narazil na partičky známých, takže se muselo „toczyć“. Že tahle soutěž může skončit neblaze jsem zjistil hned během prvních slavností ve funkci v roce devadesát devět. Moje drahá žena mě dovlekla po sobotní tour de miodula domů někdy ve čtyři nad ránem v neděli, přičemž v devět jsem měl na gmině vítat hosty a po „korowodu“ řečnit z pódia k davům. Nějak jsem to zvládnul, už si to přesně nevybavuji. Poučením z krizového vývoje bylo, že všechny další ročníky jsem si dal první štamprli až v neděli po projevu. I bez tohoto bohulibého závazku týkající se Gorola a jiných řečnickým vystoupení bylo prvních osm let starostování náročných. Hlavně v koalici se socany. S lidovci už taková sranda nebyla. Vlastně nebyla vůbec žádná.
Šestadvacátého pátý nula šest jsem se probral po black outu, který jsem si přivodil den před tím, do nového světa řka v posteli „ode dneška nepiju“. Odvedle se ozvalo jen „chacha“. Přišla sázka. Měsíc. Zvládl jsem to do října. Pak mi Nejvyšší vtipálek rozepsal jiný příběh. Čelil jsem sice stejným otázkám, ale odpověď „ne“ znamená v Gorolii jisté sociální vyloučení. Paradoxně důsledná abstinence ubírá místním politikům ve volbách preferenční hlasy. Ale tyhle legrační časy už jsou také dávno pryč.
V neděli jsem si připil na vítězství i výročí studeným Birellem 😊