Včerejší den začal jízdou taxíkem vyslechnout si jistý verdikt, který byl naštěstí pozitivní. Z „mého“ botelu Albatros vezl mě a mou ženu čtyřicátník s východním akcentem v jinak výborné češtině. Tipoval jsem Ukrajince, kterých v Praze pracuje ve službách mnoho. Z muže se vyklubal Litevec Andrius původem z Vilniusu, který v Praze žije a pracuje už dvacet let. A také amatérský historik
Po krátkém oťukávání se řeč stočila na ruskou agresi na Ukrajině. Během jízdy se Andrius blýskl dvěma povedenými hláškami. Pravil, že Rusové nejsou Slované, ale vzhledem k tří set leté nadvládě tatarské Zlaté hordy jde o Mongoly, kteří do Evropy nepatří. Mentalita á la všemocný car báťuška a otroci, jejichž život nemá žádnou cenu, tomu odpovídá. S tím se nedá než souhlasit. Vztah k národu, který jeho vlast ohrožuje v prvním sledu, zazdil výčitkou Stalinovi. Podle něj je škoda, že vyšinutý Gruzínec nedokončil svou práci a pozabíjel Rusů málo. Stihl jen pár milionů, pravil se smíchem. Nebylo čemu se divit, nenávist Litevců k Rusům má své hluboké kořeny,
Druhý zážitek bych označil přívlastkem překvapující. Před pár měsíci jsme po deseti letech prodali takřka veteránský dosluhující vůz Mercedes ML, přezdívaný pro svou bytelnost „kráva“, a pořídili si mírně ojetou, nicméně rokem výroby mnohem mladší Hondu CR-V. Po Praze jsme trajdali do odjezdu vlaku několik hodin, vesměs v centru kolem rušných ulic. Navštívili jsme Armádní muzeum vojenského historického ústavu na Žižkově. Objekt prošel rozsáhlou rekonstrukcí a zcela nová expozice je jedním slovem fascinující, pouhé dvě hodiny, které jsme zde strávili, ani zdaleka nestačí. Návštěvu vřele doporučuji. Nicméně cestou z Albatrosu na hlavák, pak na Žižkov a zpět na nádraží, jsme si bůhví proč začali všímat aut, konkrétně značek. Zaujala nás absence Hond. Jako novopečení „hondaři“ jsme posléze začali hrát hru „kdo první uvidí auto naší značky.“ Projíždějící, parkující. Stovky, tisíce aut. Převažovaly německé značky, hlavně medvědi a bavoráci. Pak škodovky. Američani (Ford, Tesla), Britové (Land Rover), Francouzi (Citroen, Renault), levní Rumuni, Jihokorejci (Hyundai, Kia), z Japonců Toyota, Lexus či Subaru. S přibývajícím časem jsme začali propadat malomyslnosti. Mohli jsme si hlavy ukroutit. „Teď, teď to přijde“. Nic. Mezi tisícovkami aut jsme nespatřili ani jediné vozidlo značky Honda. Nula. Možná nás objížděly schválně, nevím. Každopádně neznalý mohl v Praze nabýt dojmu, že taková značka auta neexistuje.
Budeme ji do Prahy muset přivézt z Jablunkova.