„Když je mi něco fuk, neznamená to, že to nechápu.“
Homer Simpson
U svatebních obřadů platí baťovské rčení „Náš zákazník – náš pán“. I když by člověk někdy nejradši poslal snoubence i s jejich nápadem do zelenajících se hájů. Samozřejmě limitem byla vždy hranice správního obvodu Jablunkova, co by obce s rozšířenou působností, a můj strach s výšek. To kdyby si někdo přál oddat během seskoku padákem z letadla. Na ostatní požadavky jsme říkali s matrikářkou „Ale jistě, milostiví paní a pane, jak je libo, služebníček“…
Když si zamilovaní přáli nevšední romantiku, šlapali jsme s šampusem v proutěném košíčku až pod Kozubovou, kde se nacházela rozkvetlá louka s výhledy na beskydské kopce. Kytky voněly, včelky bzučely, ovce bečely a já jsem musel občas zkontrolovat, zda zabláceným střevícem nestojím na zmiji. Nezbytný státní znak jsme o opřeli o jabloň a svatbu dali na první dobrou. Zcela opačným případem byly obřady doma v obýváku snoubenců. Žádná romantika, spíš smutek. Jednou byl ženich vážně nemocen, a protože žil s přítelkyní třicet let „na psí knížku“, potřeboval v poslední chvíli právně zajistit dědické poměry. Podruhé se starý nemocný a zlomený muž vrátil po bujarém svobodném životě ke své ženě, se kterou se před pětadvaceti roky rozvedl, tzv. přilezl ke křížku, když mu bylo ouvej. S pláčem mi pak sděloval, jakou fatální chybu před lety udělal. Velmi poučný příběh…
Občas kladl svatební obřad zvýšené nároky na mé hlasivky. Pomíjím diskžokeje, kteří v přemíře snahy občas pustili hudbu během mého projevu, takže jsem si to párkrát rozdal s Paulem McCartneyem a jeho „Yesterday“. Vůbec nejhorší však byla tříletá děvčátka v růžových šatičkách. Ty maličké bestie sledovány zamilovanými pohledy svých nečinných rodičů, hlasitě pištěly a pobíhaly nekoordinovaně mezi svatebčany. V zahrádce penzionu Kamynec, který se nachází cca sto metrů od železniční tratě, se stávalo, že jsem zas musel soupeřit s vlakem. Hulákání a citlivý přednes jaksi nejdou dohromady. Vědom si toho, že obřad vždy nějaký dobrák točil na kameru, jsem občas projev s pokrčením ramen přerušil. Jako naschvál tratí projížděl nekonečný nákladní vlak s padesáti vagony…
Venkovní svatby se odbývaly bez ohledu na vedro, vítr, déšť či mráz. Před lety nás během tropického léta vyvedli kamsi na louku v Horní lomné, spalující slunce mi pražilo přímo na hlavu. Oddávat ve slamáku je nepatřičné, stejně jsem žádný neměl s sebou, takže jsem málem omdlel. Napříště jsme preventivně žádali hoteliéry o slunečník. Což se také vyplatilo, když nás překvapil déšť. Jindy jsem si připadal jak německý voják před Moskvou, kdy jsem stál na zasněžené louce u chaty v Hrádku jen v řídkém obleku a klepal kosu v lednovém mrazu před svatebčany v kožiších. Protivětrná opatření spočívala v tom, že jsem měl list s textem projevu přilepení izolepou k deskám…
Služebníček, poklona…