Zřejmě budu muset navštívit psychiatra. Od sobotního rána se každý den probouzím s nadějí, že Ester Ledecká zas něco vyhrála. Šla kolem zimáku, půjčila si brusle a po krátké poradě s Michalem Březinou vyhrála soutěž krasobruslařek. Špacírovala kolem U rampy a zvítězila v akrobatickém lyžování. V nedaleké hale popadla smeták a bere zlato v curlingu. Sice tam nemáme žádný tým, ale to je fuk, hlavně, že máme medaili. A tak by se dalo pokračovat. Očekávám, že ji trenér Jandač postaví k Červenkovi a Eratovi do první lajny a zopakujeme Nagano. Nemluvě o tragickém družstvu českých skokanů na lyžích, které by potřebovalo posílit, aby se nemusel Jiří Raška v hrobě obracet…
Když už mě bude pan docent Chocholoušek prohlížet a zpovídat, kápnu božskou a přiznám, že jsem opakované záběry jízdu Ledecké viděl čtyřiaosmdesát krát a dnes mluvím plynně několika světovými jazyky. Nejlépe italsky. Také hodlám žalovat Českou televizi za používání výrazu „obojživelnice“, kterým komentátor Vichnar označuje fakt, že Ledecká velmi úspěšně kombinuje dvě zcela odlišné disciplíny. Pojem z oblasti zoologie mi evokuje mloka skvrnitého či ropuchu zelenou, milá zvířátka, nicméně vzhledu odpudivého. Také vypovím, že mám až patologicky škodolibou radost z toho, že alpští lyžaři specialisté nyní houfně nakupují snowboardy a s vehemencí Mádla s Kotkem a s výkřikem „Stříkeeeej!“ pilují balanc na prkně…
Co mohu ztratit? Maximálně se moje žena dozví, že její manžel stále kvoká, stále kvoká…