Ráno jsem zapnul televizi a naskočila mi stanice Prima, kterou jsem se snažil honem přepnout, abych se nenakazil komercí. Bohužel, jak jsem záhy zjistil, nereagovalo ani červené tlačítko „power“, neboť baterkám v ovladači došla v ten moment šťáva. Nakonec jsem vytáhnul napájecí šňůru ze zásuvky. I těch pár minut však stačilo k nečekanému zážitku…
Karel Gott zrovna zpíval cover verzi písně Forever Young od skupiny Alphaville. Chvíli nato včerejší zprávu o skonu Mistra komentoval bývalý mistr světa v desetiboji Roman Šebrle, který působí už nějaký rok v komické roli primáckého moderátora. Zvlhlo mi oko. Což se včera nestalo. Zaprvé jsem nečekal, že mě při odchodu Gotta přepadne smutek, zadruhé, že se tak stane prostřednictvím atletického krasoně. Už pár hodin mi tak v hlavě zní Biene Maja, která nejede vypnout, neboť k tomuto účelu žádný ovladač neexistuje. A teď vážně…
V roce mého narození se stal Karel Gott už počtvrté Zlatým slavíkem. Jako dítě jsem jej neregistroval, jako kluk vnímal skrze socialistické zábavní pořady v televizi. Jako adolescentovi už mi Gott připadal starý, přežitý a trapný. Na gymplu jsme si z něj dělali srandu a jeho písně bych si nikdy dobrovolně nepustil. Poslouchal jsem Beatles, Pink Floyd a Kryla. Paradoxně s malým velkým zakázaným Karlem se režimem protěžovaný antichartista Karel sešel v listopadu 1989 na balkoně Melantrichu, aby společně zazpívali protestujícímu Václaváku hymnu. Podivné duo, jakýsi bizarní jin a jang tehdejší československé reality. Posledních třicet let jsem si občas na youtube pustil nějaké Gottovo retro z šedesátek, třeba Oči sněhem zaváté, Trezor, Zdvořilý Woody či Je nebezpečné dotýkat se hvězd. To mě bavilo a baví. Včera jsem si uvědomil, že jsem se s Gottem narodil, dospěl i zestárnul…
Karel Gott nikdy nebyl mým šálkem čaje, ale byl to velký umělec a člověk…
C’est la vie