Stačil pohled na tribuny ultramoderního stadionu Chalífa v Dauhá, kde pomalu končí mistrovství světa v lehké atletice a můj liberalismus dostal trhlinu. Nezasáhly mě ani tak tisíce prázdných sedadel, což je výsměch jakémukoliv sportu, nejen jeho královně. Iritovaly mě záběry na vypasené šejky ve sněhobílých hábitech, kteří se bohorovně rozvalovali ve VIP sekci. Doufám, že jim Alláh na onom světě zkope zadky…
Díky objevům ropných ložisek na Arabském poloostrově před cca osmdesáti lety spadli Katařané z velbloudů rovnou za volanty mercedesů. Jejich souvěrci třeba v Afghánistánu či v Somálsku takové štěstí neměli. Vládnoucí rodiny ropných států kolem Perského zálivu spojily to nejhorší z Koránu s lidskou touhou po moci a bohatství a stvořily ty nejtvrdší režimy na planetě. Svátek atletiky se tak koná v zemi, kde neexistuje parlament, tudíž ani demokracie. Vládne rodina Sání, která se opírá o právo Šaría. Bezvěrcům a homosexuálům hrozí trest smrt a za nemanželský sex a konzumaci alkoholu kamenování. Předpokládám, že atletičtí a fotbaloví papaláši (za tři roky se zde koná mistrovství světa v kopané), slyšeli o tom, že Katar finančně podporoval teroristy z fronty an-Nusrá, napojenou na al-Kaidu. Skvělé sportovní výkony probíhají před poloprázdnými tribunami futuristického stadionu vytuněného speciálními efekty jako třeba pohledy do nosných dírek atletů zakleknutých v blocích. Smutné a ubohé zároveň. Stavby katarských sportovních stánku navíc v úmorných vedrech zaplatily životem stovky pakistánských a indických dělníků. Nějaký katarský Bezruč by mohl napsat „u moře strmí paláce z krve mé a z mého potu“, než by ho popravili…
Koukám na přenos z mistrovství a nevím, kdo mě irituje víc. Zda muži v bílých lajntuších (ženy jsou v islámu podřadný druh, ty sedí doma) nebo bafuňáři šéfující lehké atletice…