Viděl jsem mnoho skvělých filmů, jejichž děj se odehrává za druhé světové války. Namátkou Zachraňte vojína Ryana, Pianista, Nepřítel před branami či Dunkerk. Před půl rokem válečný opus Nabarvené ptáče. Žádný z nich však na mě nezapůsobil tak silně, jako Králíček Jojo…
Už jen sám fakt, že jde o americko novozélandsko český film, který natočil maorský Žid, věští komické absurdno. Příběh desetiletého kluka Johannese alias Jojoa, zapáleného člena Hitlerjugend, který věří, že Židé mají rohy a šupiny jako ryby, a jehož nejlepším přítelem je imaginární přitroublý Adolf Hitler, diváka dokonale oklame. Nejprve přihopká jako něžný komický králíček, který nás rozesmává gagy vznikajícími díky dětskému pohledu na absurdní a krutý nacistický režim, aby nás posléze zavedl doprostřed minového pole, kde dojde k emocionální explozi a návratu do tragické reality. Katarzí projde i Jojo. Zpočátku fanatický malý nácek si díky židovské dívce, kterou v domě ukrývá jeho láskyplná a statečná matka, uvědomí, že jsou lidé bez ohledu na rasu stejní a násilí páchané na Židech je čiré zlo. Scarlett Johansson v roli matky zde po dlouhé době není za unylou sexbombu či marvelovskou superhrdinku, naopak, střídá komické polohy s vážnými a ukazuje, že je mimo jiné také skvělá herečka. Doufám, že oscarovou nominaci za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli promění ve zlatou sošku…
Režisér Taika Waititi dokázal spojit zdánlivě nespojitelné. Legraci a Hitlera, komiku a nacistickou ideologii. Úvodní dokumentární záběry fanaticky ječících a hajlujících fanoušků vítajících Führera dokonce doprovází píseň dua Lennon – McCartney „I want to hold your hand“, která zněla při Beatlemanii…
Zatímco jiné válečné filmy z diváků mačkají emoce brutální medvědí silou, Králíčkovi Jojo, který se točil v Česku, stačí stisk pacičky. Platí u něj, že méně znamená více. Slzy smíchu střídaly slzy smutku…
Jojo Rabbit je nejlepší nový film, který jsem za poslední rok viděl…