Japonský termín pro nedostatek masa. Vousatý vtip z totalitních časů, kdy se na některé potraviny či jiné zboží stály fronty dlouhé i několik desítek metrů. Nikdo z čekajících se nepředbíhal, nikdo také neodcházel domů s tunou mouky. Výjimkou byl konec srpna 1968, kdy strach z ruských tanků přebil i obavy ze zákroku esenbáka.
Pandemie koronaviru přestává být legrace, ovšem to, co v marketech předvádějí Češi je ostudné. Zatím jsem se nedočetl, že by v zemích, kde se nákaza objevila, skupovali lidé základní potraviny způsobem jako před jaderným útokem. Výjimkou je snad sever Itálie, která se stala evropskou líhní těch neviditelných hajzlíků, kteří vyměnili čínské netopýry za lidské hostitele. Tam se to dá pochopit. Hysterie ovšem zasáhla i Gorolii. „W Trzyńcu nima munki“, hlásila maminka, když jsme se včera telefonicky domlouvali, že k ní zajedu na oběd. „Starki ganz zgupły. Jako kdyby nas czakała wojna,“ dodala. Veškerá solidarita s dalšími spoluobčany jde stranou. Nemluvě o vlastní důstojnosti. Norští biatlonisté mířící do Nového města na závody světového poháru museli nakoupit mouku, těstoviny a rýži v Německu, neboť zjistili, že v Česku, kde je potvrzeno pět nakažených, z nich se žádný nechystá umřít, tyto potraviny chybí. Když už jsem načal biatlon, bezpečnostní rada státu rozhodla, že závod, kam se chystaly desítky tisíc fanoušků, proběhne bez diváků. Nebezpeční jsou především italští biatlonisté, kteří pocházejí z jižního Tyrolska, což jsou prakticky všichni. I když by se našla řada mužů, kteří by se nechali nakazit od Dorotky Wierer osobně. Wier newier.
No, asi zaskočím do Emky vykoupit zásoby červených goluásek a modrých kamelek.