V pátek jsem odjížděl jako host a autor publikovaných detektivek na největší knižní veletrh v Česku „Praha Svět knihy 2021“ jako někdo, kdo sám sebe odmítá nazývat se spisovatelem. Popravdě jsem se ani tak nikdy necítil. Prisahám vačku. Požívám spíš termín zručnější literární řemeslník. A tak to zůstalo i po návratu.
V sobotu jsem s manželkou procházeli útrobami secesního Průmyslového paláce na výstavišti v Holešovicích zaplněnými prodejními stánky nejprestižnějších českých knižních nakladatelství, na jejichž pultech se nacházely haldy skvělých titulů od přední českých i světových literárních celebrit, které svá díla samy uváděly. Kladl jsem si v duchu otázku „Probůh, co já tady vlastně dělám?“ Tři dosud vydané Trujkunty, kterým říkám černý, modrý a zelený, ležely v řadě za sebou mezi desítkami titulů vydaných nakladatelstvím Argo. Uklidnil mě až bývalý blízkovýchodní komentátor České televize Jakub Szántó, který napsal opravdu výbornou knížku „Z Izrastiny s láskou“, ve které čtivě a zasvěceně popisuje složité vztahy obyvatel horké půdy kolem města měst Jeruzaléma a kolem řeky Jordán. Šel jsem mu za knihu poděkovat a dali jsme se do řeči. S úsměvem mi přiznal, že se také necítí jako spisovatel. Je prý jen píšící novinář. Píšící bývalý novinář Třineckého hutníka a Horizontu, který také nechtěl světu sdělit světu žádné poselství či originální myšlenky, které notabene ani nemá, proto v poklidu zvládl následnou besedu se čtenáři knih o napětí, mezi něž byly jeho Trujkunty zařazeny, a přestal se trápit otázkou, čím je nebo není. Přestal jsem si všímat některých umělců, kteří svou tvorbu brali opravdu vážně a taky tak o ní hovořili. Píšu zábavné krimi z Gorolie, tečka.
Za to, že Trujkunty vycházejí a první díl byl nominovaný na moravskou cenu Jantar 2020, vděčím mnoha úžasným lidem. Především všem argonautům z modrého domečků na Žižkově, kteří přijali mou maličkost mezi skutečné spisovatele, velikány české a světové literatury, jejichž díla už třicet let vydávají. Můj obří vděk patří redaktorovi Trujkuntů Jirkovi Popiolkovi, nesmírně sečtělému a fundovanému člověku s velkým pochopením pro jazykové a kulturní nuance Těšínska. Všichni jsou neskutečně hodní, vstřícní a ochotní. Bez nich by žádný můj Svět knihy nebyl.
Za úspěchem detektivek stojí neocenitelné rady mé ženy, mých stovky kilometrů vzdálených, nicméně paradoxně velmi blízkých přátel Jardy a Radka a pomoc mých dcer. Naprosto klíčovou osobou, bez níž bych nenapsal ani řádku, je kamarád a krimi poradce Marek, šéf jablunkovského policejního oddělení. Díky patří rovněž celé řadě čtenářů v Jablunkovska, známých i neznámých, holkám v pekárně Bajusz, v knize na rynku, na poště či benzince, přátelům z výtvarky, mnoha učitelům ze všech škol, co jich tu máme atd. a dalším příznivcům, například starostce Renáte z Dolní Lomné, nadšené fanynce majora Sarana, také starostovi Joachimovi z Gogolina, který mi upřímně pogratuloval k úspěchu. Třinečtí příznivci pocházejí především z okruhu tamní knihovny a bývalých žáků „čtverky“ a mých skvělých spolužáků a dalších třineckých přátel a známých. Díky patří také našim bystřicko tanečním kamarádům.
Až opadnou příjemné emoce z prezentace na knižním veletrhu, čeká mě literární řemeslo. Rozepsaný pátý Trujkunt.