Paní starostka Czepczorová může otevřít šampaňské, včera byla oficiálně vyvrácena zažitá představa, že nejvýchodnější obcí Česka je Hrčava. Potvrdil to ve svém inauguračním projevu sám Prezident Petr Pavel řka, „Toužíme po bezpečí, ceníme si svobody a demokracie. To platí od Krásné až po Bukovec, od Lobendavy po Vyšší Brod.“
Možná zmínka o Bukovci ve všeobecném rozjívení z nové hlavy státu, nejhezčí na světě, a konci zlodědka, který to během inaugurace na vozíku zalomil, zapadla. Možná prošla bez povšimnutí i jiná slova. S obsahem umírněného kultivovaného proslovu s akcentem na společenskou solidaritu, demokratické hodnoty a prozápadní orientaci se nedá nesouhlasit. Znervózněla mě však věta v úvodu projevu, ve kterém načrtl svou cestu od prvního podpisu kandidátky u Písecké brány až na Hrad. Tuto část zakončil větou „Díky vám pravda konečně zvítězila“. Jaká pravda? Čí pravda? Naše? Jeho? Masarykovsko Havlovské heslo z prezidentské standarty se mi nikdy nelíbilo. Absolutní pravda je založena na faktech. Že jedna a jedna rovná se dvě nelze rozporovat. Obecná pravda je zpravidla relativní, neřkuli subjektivní. Zaklínat se heslem, že volbou PPP pravda konečně zvítězila tři minuty po složení prezidentského slibu zní trochu povýšeně až samolibě, zvlášť od bývalého komunisty, jakkoliv očistěného službou vlasti. Také balkónové překvápko s navrácením ukradené rozstříhané a nově restaurované standarty jsem nějak nepochopil. Co tím chtěl básník říct? že se na Hrad vrátila místo červených trenýrek znovu ona „pravda“?
Á propos Hrad. Myslím si, že prezident malé evropské země s parlamentní demokracií by neměl sídlit v největším souvislém hradním komplexu na světě. Husitský chorál ve Vladislavském sále či Te Deum ve svatovítské katedrále může leckomu zamotat hlavu a nakazit jej pocitem vlastní výjimečnosti. I když Klaus se Zemanem k tomu sídlo králů nepotřebovali, oni se cítili nadřazení už ve školce. Už jen fakt, že včerejší inaugurace připomínala královskou korunovaci byl do jisté míry legrační. Pevně věřím, že Petr Pavel zůstane plebejcem na motorce.
Velmi mě potěšily zdánlivé drobnosti. Při odjezdu z Černoučku nesl Pavel své manželce kabát, přijímal gratulace či děkoval za sebe a svou ženu Evu, což je věc vídaná zřídka i na jiných úrovních. A vůbec působili jako dva v jednom. Také minimálně používal singulár, neříkal v každé druhé větě jako jeho dva předchůdci „já jsem.“ Nechoval se jako mistr světa amoleta, naopak působil dojmem, že sebe sama nebere smrtelně vážně, dal najevo, že má smysl pro humor. To vše je nesmírně osvěžující. Odešel Nietzscheho Nadčlověk a přišel obyčejný člověk.
Prezidentství však Pavlovi začíná až dnes, nikoliv slibem či podpisem, ale činy. Neschopná vláda a populistická opozice spolu s alibistickým senátem mu převzetí funkce podvázali Gordickým uzlem v podobě rozhodnutí o snížení valorizace důchodů.
Vojevůdce Alexandr Makedonský uzel nerozplétal, prostě jej přesekl. Co udělá český generál?