Jsem sklerotik na hranici Alzheimera, pro kterého je včerejšek historie, ale dva velikonoční šmigrusty nezapomenu nikdy. To, když jsme ve třeťáku na gymplu obcházeli se spolužákem Mirkem, notorickým buldozerem dívčích srdcí, jeho fanynky vesměs z řad prvaček a druhaček, abychom naši veselou pouť zakončili u dveří naší o osm let starší profesorky němčiny, kterou jsem miloval. Doma jsem pak napsal svou stěžejní lyrickou báseň. Od té chvíle uplynulo čtyřicet let. Kurvahošitojevháji.
Druhý zážitek je o deset let starší. Během šmigrustu 1973 jsem definitivně vyřešil půtky o dědictví po mé prababičce. Bylo jí tehdy třiaosmdesát a obývala malý pokojík v obecním domě na Karpentné, kde podle známé gorolské písně zdechnul kůň. Pro onu „pulku“ si tam šli dědeček s tatínkem. Malého „Peťu“ vzali s sebou, což se ukázalo jako fatální chyba. Prababička Sagitariusová neměla žádný majetek vyjma starého nábytku a kamen. Jediné cennosti se nacházely za skly dřevěné vitríny spočívající na komodě. Uvnitř se na několika regálech vyjímaly desítky malovaných porcelánových hrníčků, šálků včetně zdobné čajové soupravy. Styl biedermeier z dob mládí Franze Josefa. Prababička chřadla, a tak si na křehké starožitnosti brousila zuby půlka rodiny, hlavně dědův bratr Franta, který co by Baťův učedník zůstal ve Zlíně, a především jeho žena teta Máňa. Osudným pro vývoj potenciální rodinné pře se stala prádelní šňůra natažená přes celou místnost mezi horními rohy vitríny a festovního šifonéru na opačné straně pokoje.
Dostal jsem za vyšlehání a pokropení prababičky „malowane wajuszka a czekulade“, děda s tatínkem pak do sebe obrátili pár karpentských „pułek“. Za všeobecného veselí mě otec nečekaně vyzdvihl a posadil na „kuńa“. Jakmile jsem mu dosedl na ramena, ztratil jsem balanc a zatáhl hledaje oporu za prádelní šňůru. Šifonér vážící aspoň tunu se ani nehnul, zato vratká vitrína se poroučela dolů. Nespadla ovšem na podlahu, ale její vrchol narazil do hrany stolu pod ní. Kinetická energie otevřela dvířka a všechny porcelánové hrníčky, šálky a jiné starožitnosti se roztříštily o parkety. Cholera jasna, zaklel děda. Na zadek jsem ale nedostal.
Katastrofu přežil jen jeden malovaný hrníček a ten skončil řízením osudu za sklem vitríny v našem obýváku.