Americký prezident Joe Biden před pár dny oznámil, že bude znovu kandidovat na nejvyšší politický post první velmoci světa, Spojených států. Pokud uspěje v primárkách demokratické strany, bude na podzim bojovat o funkci ředitele zeměkoule v jednaosmdesáti letech. Geront, který vypadá jako svoje vlastní vosková figurína chce vést svět.
Je smutné a absurdní zároveň, že Spojené státy Americké, které byly vždycky synonymem svobody, demokracie a síly, ale také inovací a nových technologií, nedokážou vygenerovat mladšího a schopnějšího politika, muže či ženu, který by usedl v bájné oválné pracovně Bílého domu. Naopak se dovnitř tlačí dva starci, které udržují v chodu týmy lékařů jen pomocí výdobytků moderní medicíny. Ten první s blyštivým chrupem musí budit zdání křepkosti povinným náznakem klusu k řečnickému pultíku, druhý s oranžovou cukrovou vatou na hlavě se snaží vytvořit dojem siláka, který přepere každého, kdo se mu postaví do cesty. Ani si nechci představovat, jak tito starci vypadají, když se navečer odlíčí a odstrojí. Úměrně svému vysokému věku, jak jinak. Vetše.
Tím nechce říct, že se v osmdesáti nedá pracovat či tvořit. Bidenovi vrstevníci Janda či McCartney pořád koncertují, v létě se vydá na plátnech kin znovu hledat poklady Harrison Ford co by Indiana Jones. Ročník 1942 je mimořádně silný (Kubišová, Streisandová, Mládek, Stivín atd.), ale funkce prezidenta vyžaduje nepřetržitý pracovní zátah. U nás to objevujeme u „mladého“ Petra Pavla, který se chová v porovnání s lenochodem Zemanem jak včela dělnice.
Na starce Bidena je už dnes smutný pohled, stejně jako na celou americkou společnost, kterou egocentrický machoidní psychotický stařík Trump rozdělil vedví na „my a oni“. Svět je stále v područí starých bílých mužů.