Ryba je pro mě vcelku nezajímavý živočich s jednoduchou nervovou soustavou. Smysl její existence je skončit v mém žaludku. Jako potravina si stojí u mých chuťových pohárků velmi vysoko. Polovinu světové populace sardinek jsem snědl během čtyřiceti let k nedělní snídani. Candát v jablunkovské rybárně naplňuje význam rčení „Niebo w gymbie“. Vášeň společenství tichých lidí, kteří hodiny vysedávají na březích potoků a řek a s toužebným očekáváním sledují každý záchvěv splávku, mě celý život míjí. Na rybách jsem byl pouze jednou a pravděpodobně také naposledy…
Před lety mě pozvala místní rybářská organizace na ukončení lovné sezony na přehrady v Návsí. Jedné podzimní soboty jsem se dostavil ke srubu u dolní nádrže oblečen na rozdíl od ostatních do svého tradičního stejnokroje, kožené bundy a džínsů. Lov začal obracením panáků. Vzhledem ke své společenské funkci jsem vždy čelil neobytné větě: „Starosto, a se mnou si nevypiješ?“. Rybářů je mnoho a družit se chtěl každý. Když jsme obklíčili dolní nádrž, měl jsem už notně povznesenou náladu…
Vedle stojící rybář mi s blahosklonným úsměvem nahodil udici. Poté, co tento základní úkon provedli všichni, mí sousedé podobně jako ostatní vytáhli slivovici. Alespoň takový byl můj dojem. Má obvyklá bystrost uvadala, vzhledem k tomu, že jsem čistě ze slušnosti, abych neurazil, do sebe obracel jednu štamprli za druhou. V intermezzu se podával guláš. Už si ani neuvědomuji, zda jsem se po pauze vrátil k prutu. S odkazem na Otu Pavla jsem nepotkal ryby, ale opici. Nicméně v poledne u nádrže jsem osaměl s darovaným živým kaprem v igelitce…
Zachránil mě strážník městské policie. Dovezl mě domů. Tam teprve začal krvavý masakr biblických rozměrů. V opilosti jsem se chopil zabíjení kapra. Před zraky vyděšené rodiny jsem nebohému kaprovi nekompromisně uřezal hlavu, aniž bych ho bacil paličkou. Stejně tak jsem rybě rozříznul břich a vyrval vnitřnosti s rezolutností hladového papuánského lidožrouta. Následovalo zuřivé stahování kůže pomocí kombinaček. Poté jsem se vyčerpáním sesunul v koupelně na podlahu. Holky mi spočítaly prsty na rukou a vytřely tratoliště krve. Naštěstí rybí. O Vánocích jsme zavražděného nebožtíka s chutí snědli…
Teprve následující týden mi dotyčný strážník doplnil černé díry v mé paměti. Údajně jsem mu vydal rozkaz kapra zastřelit policejním koltem. Neuposlechl. Zato mě dovlekl až ke dveřím, kde mě se slovy „Tady vedu starostu“ předal i s igelitkou ženě…
Petru, zdar!