Existuje jedno hezké polské přirovnání, které zdomácnělo i v naší rázovité Gorolii. „Źyje jak pączek w maśle“. Doslovně přeloženo, „žije si jak kobliha v másle“. Polský výkladový slovník říká, že dotyčný je „w doskonałej kondycji fizycznej, psychicznej lub materialnej“. Rozuměj „v dokonalé fyzické, psychické i materiální kondici“. Jednoduše – má se velmi dobře. Sice nechápu, co může být příjemného na tom být do půli těla ponořen ve vařícím tuku, osobně je mi bližší český ekvivalent, tj. „žije si jak Pánu Bohu za pecí“, ale proti tradicím žádný dišputát. Každý národ má jiný příměr pro pocit blaženosti a dostatku. Podle amerického institutu Cato, který zkoumá „index mizérie“, jsme aktuálně z 87 zemí jednadvacátí. V EU jsme dokonce pátí! V žebříčku znamená první místo téměř ráj a sedmaosmdesáté dno bídy. Máme se jak koblihy v másle…
Autoři indexu porovnávají čtyři základní ekonomické ukazatele: míru inflace, míru nezaměstnanosti, růst ekonomiky a výši úrokových sazeb. Obecně platí, že čím vyšší hodnota, tím větší útrapy pro obyvatele. Nejnižší mizérie je v sultanátu Brunej a ve Švýcarsku, na opačné straně je pak suverénně Venezuela. Tamější bývalý soudruh prezident Chávez přivedl zemi přímo do nejhlubšího rekta. Je příznačné, že bramborovou medaili bídy bere, respektive 84. místo obsadila Ukrajina. To mě upřímně děsí. V zemích EU jsou na tom nejlíp Němci a nejhůř Španělé. Což turista nepozná, když kráčí o půlnoci životem a zábavou kypící Barcelonou. To by si musel odskočit na úřad práce. Kdysi vozily španělské galéry tuny zlata a stříbra z drancovaného nového světa, teď je každý pátý potomek konqvistadorů bez práce. To bratři Ukrajinci si mezitím hrdě vybojovali kulové s přehazovačkou. Maximálně tak bídu. My si v Česku žijeme jak Pánu Bohu za pecí…
Našimi národními vlastnostmi jsou skuhrání a viditelnost pouze na špičku vlastního nosu. Brbláme nad stavem vozovek, nad výší bankovních poplatků, nad rostoucí cenou hypoték, nad drahými léky, nad zdražením másla, nad kvalitou programů na televizních kanálech. O tisíc kilometrů dál na východ už v některých oblastech silnice, banky ani baráky nejsou a za jídlo se dávají televizory. Aspoň ta kvalita programů je netrápí. Absenci léků pak řeší samohonkou. Nemluvě o tom, že tam chybí, podobně jako jiných zbídačelých regionech světa, tři největší vynálezy v dějinách lidstva. Anestetika, sprcha s teplou vodou a splachovací hajzlík…
Když k nám do Třince v roce 1982 zavítala teta z New Yorku, zastihla nás ve čtyřpokojovém bytě, s polským fiatem 125P a s chatou pod Javorovým vrchem. Pravda, na maso se stálo půl dne ve frontě, dámské vložky měly cenu aztéckého zlata a džíny, které byly mimo Tuzex k dostání, měly značku Prekon, ale, popravdě, nebylo tak zle. Náš zaprděný reálný socialismus byl furt lepší než subsaharská Afrika. Tetička Stella sice přijela z bohaté americké ciziny, ale bydlela skromně v jednopokojáku v Brooklynu, za který platila majlant, ve svých 69 letech pracovala jako zběsilá včela a třásla se hrůzou, aby neonemocněla. Nicméně na rozdíl od nás však byla trvale usměvavá a všechno bylo „beautiful“. Chodila upravená, navoněná, v pestrém kostýmku a v šerém ocelovém městě mezi dederonem a pachy značky „natural“ vyhlížela jako mimozemšťan. Její sestra, moje babička, měla trvalý výraz tragéda a „gymbe do podkuwki“. Když jsme se fotili pro další příbuzné v USA, vypadali jsme na černobílé fotografii jak pozůstalá rodinka z filmu „Spalovač mrtvol“. Od té doby uplynulo v Olze hodně vody. Dnes nesnáším skuhrání…
Prostě se máme skvěle, jak pączek w maśle. A pokud nám jakž takž slouží zdraví, máme práci, jídlo a teplou vodu, měli bychom se smát od ucha k uchu a děkovat Prozřetelnosti, že žijeme pořád za boží pecí. Koblížková idylka ovšem nemusí trvat věčně. Vyčůraný koblížek, na másle snažený, na okénku chlazený, sice utekl babičce a dědečkovi, obalamutil zajíce, vlka i medvěda, ale nakonec ho mazaná liška stejně sežrala…
Vskutku, Češi mají snad v genech zabudovaný automatický nesouhlas s kde čím. Ať už je to dobré, nebo špatné, většina obyvatelstva se k tomu staví dosti skepticky. Přirovnala bych to k banalitě, která se mi přihodila při pečení dortu. Navrhla jsem, že ho potáhnu potahovou hmotou (namísto „klasického“ obsypání kokosem/ořechy). Můj otec byl silně proti, protože potahová hmota podle něj chutná „jako plast“. Nevím, kde na to byl a kdy kde dostal na talíř kus plastu, ale budiž. Dort jsem potáhla modelovací čokoládou, ale fondánu (potahové hmoty) jsem se nevzdala. Udělala jsem ho doma z bonbónů marschmallows a vytvarovala z ní ozdoby. Aniž bych mu cokoli říkala, nechala jsem otce ochutnat. Oblizoval se až za ušima. 😀
Znám nespokojenost a bručení nad tím, jak se tady žije a jak to tady funguje. Prošla jsem si přes studentské „k čemu mi to kdy bude“ až po „dospělácké“ politické taškařice.
Podle jednoho Shakespearova citátu si člověk uvědomí cenu věcí až v momentě, kdy je ztratí. Abychom minimalizovali toto riziko, musíme dospět. Jak po stránce fyzické, tak po té psychické. Ke kvalitám dospělého by dle mého měly patřit, mimo jiné, soudnost, objektivnost a rozhled. Málokdo „z nás dospělých“ ale dokáže objektivně posoudit situaci ve větším kontextu, než je jeho výplatní páska. Na jednu stranu to chápu, na tu druhou je to špatně. Pak slýchám věty jako „za komunistů bylo lépe“ z úst lidí, od kterých bych to nikdy nečekala…
S pozdravem,
Prakticky – nepraktická
Dnes, víc než kdy jindy v historii, stojí lidstvo na křižovatce. Jedna cesta vede do zoufalství a naprosté beznaděje. Druhá do totálního zničení. Modleme se, abychom v sobě našli moudrost zvolit si tu správnou…
Woody Allen
Hi Jack, existuje návod na neskuhrání? Alkohol není řešení:)
Myslíš menší biosociální průzkum s neurochemickým přesahem:-)?
Je to fakt, že to skuhrání je u nás všudypřítomné. Kdysi jsem si myslela, že je to nějak dáno dobou a za čas to zmizí. Postupně ale zjišťuji, že je to snad evoluční jev :-((. Mnozí si to už ani neuvědomují, že gro jejich konverzace spočívá ve stěžování si na cokoliv. Bohužel i mně se to v poslední době stávalo, tak se snažím polepšit :-). Kdysi dááááávno jsme na kolejích měli jednu spolubydlíci, která byla pořád veselá, optimistická…a lezla tím všem děsně na nervy….takže Vážení, všeho s mírou. Občas ti trochu zabrblejte, jinak si ostatní budou myslet, že jste si šlehli nebo Vás budou podezírat, že je chcete naštvat!!
Uz Werich rikal: „Dobrá nálada vaše problémy sice nevyřeší, ale naštve tolik lidí kolem, že stojí za to si ji užít.“ Ta blba nalada je mozna dana tim, ze nemame moc opravdu dulezitych starosti a tim padem mame spoustu casu se nimrat v kazdodennich bolistkach. Znam nekolik lidi, kteri ty opravdove starosti maji a vsichni do jednoho se snazi okolo sebe rozdavat usmevy do roztrhani tela. Chtelo by to jenom videt tu sklenici z poloviny plnou a ne skuhrat nad tim, ze je spinava.