Kdepak banda ta je, přísahy závadné?

První tóny naší státní hymny by měly fungovat jako bodnutí jehlou do zadnice. Mezi „Kdééé“ a „můůj“ by se měl pravý vlastenec postavit do pozoru a připažit, i kdyby zrovna škrtil tchýni. A ve chvíli, kdy již bude na pohled zemský ráj, uronit slzu. Naše reakce jsou nicméně vlažné. Nikoliv pro nedostatek nadšeného patriotismu, který je v Česku řídký jako spodky Varla Frištenského. Nýbrž proto, že naše národní píseň je poklidná až něžná, na rozdíl od většiny ostatních, které burácí pochodovým tempem tak, že člověk má chuť okamžitě zaútočit na Islámský stát…

Škroup přišel s libozvučnou melodií a Tyl měl naštěstí dostatek soudnosti, že píseň obohatil poetickým a hlavně nadčasovým textem bez přehnaného vlasteneckého patosu. A tak zatímco v naší hymně to jen hučí vodou a šumí bory v zemském ráji plném lučin a jara květů, většina ostatních je plna krve, boje, zbraní, svobody a Boha. Také se tam zhusta vyskytují rekové z minulosti. Není divu, národní songy vznikly povětšinou v 19. století. Jinými slovy, texty zestárly a leckdy se z nich staly karikatury. Škoda, že americká armáda nepoužívá státní hymnu jako zbraň, kdyby nepřátelé vnímali slova, umřeli by smíchy…

USA – „Ó sděl mi, zda zříš, v raném úsvitu zas, témuž vzdali jsme hold, hrdě v soumraku sirém, pruhů ráz a hvězd jas, skrze hrůzný boj, náš vábil zrak, chrabře přes hradby, v rozletu širém?“. Co, prosím? Už při druhém čtení se člověku točí hlava, natož, aby to pochopil. „Rudá rakety záře, třesk výbušné ráže, byly za svědky, co prapor ustát dokáže“. Džihádisté si trhají vousy a vzájemně si podřezávají krky…

Německo – Píseň Němců, jak se hymna našich západních sousedů nazývá, je dobře stavěná pro mocný chór se zakloněnou hlavou. Deutschland nade všechno! Georaficky se vymezuje „Von der Maas bis an die Memel“, což znamená od řeky Mázy na francouzsko německé hranici až po Niemen, respektive Klaipedu. Akorát, že se dnes řeka i přístav nacházejí na území Litvy. Němci prostě z hymny jaksi zapomněli vyškrtnout své dřívější východní Prusko…

Maďarsko – „Potomci rytíře Bendegúze“, jak se Uhři ve druhé sloce oslovují, si zase stále připomínají „pýchu svatých Karpat“. Vzhledem k tomu, že nejvyšším bodem v dnešním Maďarsku je anténa na střeše paneláku v Miškolci, mají zřejmě na mysli Vysoké Tatry…

Rusko – Kreml vyřešil hymnu fikaně. Hudbu nechali stejnou a „Sajuz nierušimyj“ nahradil nacionálním textem „Rusko, náš posvátný stát“, což je ukázkou vyspělé demokracie. Každý Rus si tak může zcela svobodně vybrat, kterou verzi na Rudém náměstí Putinovi zapěje…

Polsko – Současní Poláci se dokonce odvolávají až na Bonaparta. V hymně se také často pochoduje. Z Itálie generál Dąbrowski, na Švédy dokonce vojevůdce Czarniecki, což je událost z poloviny 17. století. Opakují se slova jako šavle, národ, vlast a moře. Slavný mazurek je plný hrdosti a vzdoru. Není divu, že Poláci hřbety neohýbají…

To Romové ve své hymně nepochodují, ale jdou, putují s rodinami šťastnými cestami. Jen občanům Bohumína, Litvínova či Mostu přijde líto, že se v rozporu s písní zastavili…

Nejlépe to s archaismy, nesmysly či patosem v textu národní hymny vyřešili Španělé. Melodie je beze slov. Zatímco fotbalisté jiných zemí krákorají do kamer, borci v červeno žlutých dresech hrdě mlčí…