Ať žije hokej!

Každý národ má svůj sport, ve kterém vyniká, který má v dané zemi dlouhou tradici, zakořenil v ní a lid jej miluje. Arabové provozují sokolnictví, Číňané zas ping pong, Angličané fotbal, Rusové pití vodky a Poláci „žužel“, tzn. závody motorek na ploché dráze. Kanaďané a Češi hrají hokej. Rozdíl je pouze v tom, že ti první hru vynalezli a mají ji v zakódovanou v DNA, nás formuje teprve prostředí. Tedy, až na mě. Nikdy bych si zřejmě neomotal krk šálou klubu a neobléknul fanouškovský dres s číslem. Nicméně tuto vášeň, pokud mi opilí krojovaní fandové nezpívají pod okny klubový chorál, respektuji. A když začne mistrovství světa, jako nyní, usedám do křesla před televizi a opouštím jej teprve se závěrečným ceremoniálem. Hlas manželky nevnímám, i kdyby mi řekla, že jsme vyhráli ve sportce…

Jako každý kluk jsem běhal po dvorku s hokejkou, mimochodem držím ji napravo, za tenisákem. Fandil jsem Pardubicím, protože tam hrál Martinec. Ovšem poté, co mi tatínek přišněroval k botkám brusle „kačenky“ a já v nich přesto na zamrzlém potoce „hodil držku“, mi došlo, že mým sportovním osudem je pevná zem. Hrál jsem fotbal a provozoval závodně lehkou atletiku. Bohužel v rámci tréninku jsme chodili také na třinecký „zimák“ bruslit. Mí zdatnější kamarádi mě při hokeji zpravidla odstavili k mantinelu, abych nepřekážel, a má důstojnost tála jak neudržovaný led. Co čert nechtěl, vždy se dostavily také nějaké dívky, aby sledovaly tento mužný sport. Hokejem jsem ovšem neměl šanci chichotající se dámy oslnit. Také proto jsem stál naposledy na bruslích v první půlce 80. let minulého tisíciletí…

V Česku se hokej stal fenoménem už za c. k. mocnářství. Rozlohou ani počtem obyvatel nejsme větší než tatarská autonomní gubernie Ruské federace, ale dokážeme porazit Rusáky v hokeji. Což je fascinující. Směle se můžeme této velmoci postavit i bez NATO. Pro mnohé spoluobčany je ice hockey náboženstvím. Po celé zemi vyrostly a rostou svatostánky. Nejhonosnější právě v Třinci, kde majitelé klubu a železáren kompenzují svým zaměstnancům lidovou zábavou nízké mzdy. Český hokej má samozřejmě své modlitby jako třeba vlasteneckou „Kdo neskáče, není Čech, hop, hop, hop!“ nebo epickou „Přepište dějiny!“ či oslavnou „Vítej zlatý hattricku!“. Velmi známá je rovněž balada „Rachna, kachna, to to letělo!“…

Žádné náboženství světa se neobejde bez své modly. Že je Jaromír Jágr polobůh jsme tušili už dávno, definitivně mi to však secvaklo až během včerejšího utkání Česko – Švédsko. Znaky božství byly zřejmé vždy. Jágr hraje nadpozemsky, navíc i v neuvěřitelných 43 letech, což se rovná zázraku. Nepije, nekouří, chodí do kostela a dodržuje celibát. Jeho lidská maminka je veřejně známá, pekla synáčkovi v Americe buchty s mákem, ale pravý otec dorazil jedné letní noci v roce 1971 do Hnidous u Kladna shůry…

Navíc příchod svatého Jaromíra zvěstoval už sám Michelangelo, když jej vymaloval na strop Sixtinské kaple. Na fresce Stvoření světa je výjev, kdy se Bůh obklopený anděly blíží k Adamovi a nataženým prstem vlévá do jeho paže život. Až na to, že první člověk má tvář a postavu nejslavnějšího českého hokejisty a Stvořitel se nedotýká jeho ukazováčku, ale malíčku…

Odveta za rok 1648 se včera nepovedla, navíc nepřítel zle pochroumal našemu Spasiteli svatý prstík. Modleme se! Desetkrát „Kdo neskáče, není Čech“ a pětkrát „Přepište dějiny“…