Fenomén: džíny

V současném světě na nás číhají nebezpečí prakticky na každém kroku. Klidní jsou patrně jen Řekové, mentálně retardovaní a ti, co nečtou noviny. Debilní Řek bez denního tisku má tak obavy letargického plaza pod kamenem. Šťastlivec! Nedávno na mě v Lidovkách zaútočil titulek, že používání moderních úzkých džínsů může způsobit i dočasné ochrnutí. Jakási Australanka šla v upnutých riflích do podřepu a ztratila cit v nohách. Naštěstí nemočila, jen zvedala krabici. Ležela prý pak na zemi celé hodiny, než ji někdo našel. Pokud bych si v úzkých džínsách dřepnul já, ztratil bych cit nikoliv v nohách, ale v břiše. Následně by došlo k fraktuře žaludku. Zmíněný článek mi spíš připomněl, že v dobách mého mládí také fičely ultra úzké džínsy. Akorát autor článku tehdy vážil 70 kg a mohl v takových kalhotách tančit i svižného kozáčka…

Bezpečné či nebezpečné, staly se kalhoty z denimu jakýmsi symbolem moderní doby. Když si původně pracovní gatě pionýrů amerického západu oblékly počátkem 50. letech minulého století hollywoodské hvězdy Marlon Brando a James Dean, stal se s džínsů fenomén. Oba herci k nim nosili černá či bílá trika s krátkým rukávem a černé kožené bundy. Dali tak nevědomky impuls mému image nonkonformního starosty, které jsem si se skromností sobě vlastní pěstoval. Od mládí s obchody „kde nic, tu nic“ až po současné butiky s jeansy „vyberu, zaplatím a odcházím“ však vedla cesta tuhá jak bavlněný denim sám…

První kalhoty, po kterých jsem coby dítko toužil, však nebyly rifle, ale pravé indiánské legíny, jaké nosil Vinnetou. Z bizoní kůže, s barevnými lampasy a třásněmi. Měl jsem k nim i nezbytný doplněk, červený tomahawk ze dřeva. Babička mi kalhoty sice sama vyrobila, ovšem uštrikovala je z šedé vlny. K tomu vestičku se žlutými knoflíčky. Vypadal jsem jak náčelník blbečků, nikoliv Apačů. Později, pokud jsem chtěl získat přízeň dívek, musel jsem nejprve získat pravé americké džíny. V obchodě s oděvy však byly k mání pouze české rifle značky Prekon, které jsem ovšem odmítal nosit. Naše rodina neměla přístup k bonům, za které se daly v Tuzexu mé vysněné kalhoty koupit, protože válečný dědeček neprozřetelně dezertoval z Wehrmachtu, takže mu NSR neplatila důchod ve valutách. A tak jsem chodil až do osmičky v manšestrácích. Přitom v pravých texaskách běhal už v roce 1963 herec Pucholt ve filmu Starci na chmelu! Můj vztah k reálnému socializmu se odvíjel od kvality kalhot…

Mezitím, naštěstí, odzvonilo nohavicím do zvonu a rodiče mi pořídili americké džíny značky DC. Psal se rok 1980 a nastupoval jsem na gympl. Ovšem tehdejší pravé texasky byly tuhé jak kvádro nebožtíka a trvalo minimálně půl roku, než se kolem švů objevily první známky vyšisování. Nosily se bez opasku a vydržely jako zlatokopům na Aljašce, tzn. léta. Mou přitažlivost u ženského pohlaví ovšem nezvýšily. Nepomohlo ani drhnutí kamenem pro rychlejší získání patiny, ani zúžení nohavic na šicím stroji, aby denim lépe kopíroval mé atletické nohy. Prkna v půli osmdesátek vystřídaly jemnější, ovšem odpudivější mrkváče, které proslavil především kučeravý Palo Habera a jiné tehdejší sexy idoly…

Dnes jsou džíny k dostání málem i v kiosku s rychlým občerstvením, vyskytují se v nejrůznějších obměnách a kvalitě. Denim nosí kojenci, senioři i psi. Moderní ultra úzké texasky jsou však nebezpečné akorát pro dámy, které do nich v rozporu s danou velikostí prostoru soukají mnohem větší objem. Měly by volit raději tepláky a běhat kolem baráku…

Jeansy ztratily nadobro punc výjimečnosti. Pro naši generaci jsou však první texasky jako první ženská. Na ně se nezapomíná…