Mám rád ten okamžik při procitnutí, kdy fantaskní imaginace snu ještě vytvářejí dojem reality a vzápětí vzlétnou jako třepetavý motýl, aby zmizely v ostrých konturách bdění. Kdy procitnuvší mozek máchá pomyslnou rukou a snaží se zachytit snový zážitek. Máchal jsem máchal úporně každé ráno po celý týden, abych motýly pochytal. Jsem zřejmě mizerný entomolog. Žádnou babočku jenerála jsem nechytil. Jen pár kousků, jimž jsem setřel pel. Tak jsem je trochu koloroval. Ale jen maličko…
Neděle – Mrzlo tak mocně, že by člověk nevyhnal ven ani svou tchýni. Problém byl v tom, že už jsem venku stál a to před starou dřevěnou chatrčí, kterou držel pohromadě patrně jen led. Nacházel jsem se v sovětském pracovním táboře na Sibiři. Právě jsem si strkal do válenek další výtisk Komsomolské pravdy, když jsem spatřil svou babičku, která zemřela před čtyřiadvaceti lety. Došlo mi, že jsme ji zřejmě poslali do gulagu a zapomněli na ni. Babička měřila jen 149 cm, takže jí vatovaný kabát sahal až po zem. Mračila se na mě dotčeně zpod huňaté papachy a její oči ledové jak sibiřské pláně říkaly: „Jaja, syneczku, teraz tu pieknie zostaniesz ty“…
Pondělí – Místnost byla menší než pokojík pro panenky. Neměla strop, protože jsem se na celý výjev koukal seshora. U sporáku, zády ke dveřím, stál můj spolužák z gymnázia Dušan, největší šprt ze třídy, měl na sobě mohutnou koženou bundu a cosi klohnil v rendlíku. Náhle se dveře rozlétly. Dovnitř vběhla má sousedka Pavlína a zapíchla Dušanovi do zad dlouhý nůž. Jako smyslů zbavená do něj bodala znovu a znovu, až klesl k zemi…
Úterý – Kulky mi hvízdaly kolem hlavy. Sbíhal jsem po schodišti kolem výtahové šachty a pálil jsem ze svého koltu také. Než jsem obešel klec, přitisknul jsem se zády ke stěně a jako cvičený agent FBI jsem napjal obě ruce a zbraní mířil na rohový rám, abych trefil protivníka, kdyby jen na okamžik vykouknul. Pro jistotu jsem vystřelil, kulka těsně minula roh šachty a zaryla se do protější zdi. Neznámý útočník, který se chystal se utéct, zakolísal a přepadnul dozadu. Když se postavil, poznal jsem Tomáše, známého hudebníka. Ruku se zbraní měl volně podél těla. Když ji začal zvedat proti mně, střelil jsem jej do hrudi. Sesunul se k zemi. „Co robisz, ty cypie?“. Zjevně to neměla být jeho poslední slova. Žije! Seběhnul jsem do mezaninu a bouchal na dveře. Klukovi, který otevřel, jsem poručil, ať přivolá záchranku. Později jsem šel Tomáše navštívit do nemocnice. K mému údivu tam ležel místo něj jiný kamarád Mirek. Obletovaly jej mladé sestřičky…
Středa – Na kraji mé postele seděla herečka Eva Longoria, známá kráska ze seriálu Zoufalé manželky, držela mě za levou ruka a zpívala mi písničku. Mám pocit, že to byla ukolébavka „Hebké kotě“, kterou zpívává Penny Sheldonovi v seriálu Teorie velkého třesku…
Čtvrtek – Nehybný strnulý výjev jak z živého obrazu. Psychedelický třinecký byt mé první holky, kde jsem ochutnal první sex a prvního jointa, na černobílých stěnách jazzové plakáty, sušené makovice, korálky a batikované šátky. Za stolem sedí známý z jablunkovského rockového klubu Karel, má bývalá holka Vlaďka a v kolébce spí jejich dítě. Ve dveřích stojí sociální pracovnice. Vladimíra schovává za zády sekeru. Napětí je tak reálné, že by se dalo uchopit. Mám strach, že se výjev pohne…
Pátek – Sedím v kanceláři starosty města Jablunkova, kde jsem strávil šestnáct let života. Debatuji se současným starostou a místostarostu o tom, jak správně sestavit rozpočet města. Cítím se nadmíru důležitě. Střih. Kamarádka Terezka mi ukazuje interiér nízkého červeného funcionalistického domku, který je obehnán vodním příkopem. Střih. Jsem učitel matematiky, kterého posílají do pracovního tábora na Sibiř…
Sobota – Jedu se zájezdem k Baltu. Náš autobus zastavuje u obrovského dřevěného srubu. Vždy musím za podobných okolností spát v pravém křídle budovy v pokoji na konci chodby vpravo. Mám zlost, že jej zabraly jakési pištící holky. Jdu do patra hledat jiný. Schody končí, ocitám se v krovu střechy, mám přejít na druhou stranu po fošně s trčícími hřebíky, dostávám strach, vracím se zpět. Před srubem se ke mně připojí dívka v červených šatech, je to česká herečka Jana Pidrmanová. Společně prcháme před jakýmsi padouchem, který vraždí tak, že oběť nejprve poleje mlékem, vyveze vrtulníkem nad město, zapálí ji a shodí dolů. Běžíme s dívkou křivolakými uličkami. Jsem dostiženi a odvlečeni do srubu. V nestřeženém okamžiku vypiju padouchům všechno mléko a prchneme. Tentokrát s dívkou v červeném doběhneme ruku v ruce k zájezdovému autobusu, skočíme do něj, dveře se zavřou a vozidlo se rozjede. Jsme zachráněni…
Dal jsem text přečíst své ženě, zděsila se…
Když jsem šel včera spát, vsugerovával jsem si, že po vlně násilí a sexizmu se mi bude konečně zdát něco romantického. Přál jsem si, ať mozek konečně promítne do snu, že jsem empatický dobrák s kladným vztahem k životnímu prostředí. Například, že v záři zapadajícího afrického slunce drbu za uchem vzácného bílého nosorožce a zároveň nalévám polévku hladovým somálským dětem…
Neděle – Ocitnul jsem se uprostřed dánského seriálu Borgen, česky Hrad, vzrušujícího dramatu ze současné politiky. Hrdinkou je žena, která musí zvládnout roli premiérky, manželky a matky mezi žraloky převlečenými za muže. Dánská politika vypadá na první pohled na hony vzdálené té české, buranské a hašteřivé. Aktéři jsou vesměs štíhlí, kultivovaní ve skvěle padnoucích oblecích. Anglický šarm však jen překrývá drsný boj o moc, ostrý jak žiletky v reklamě na značku Gillette Mach 3…
Začínám si dělat starosti…