Současnou imigrační krizi v Evropě včetně chování uprchlíků předpověděla jasnozřivě už před padesáti lety dvojice Šimek s Grossmanem. V povídce „Jak jsme vdávali sestru“ je postava chlípného strýce Balouna. Stejně jako on přistávají dnes u evropských břehů tisíce imigrantů ze subsaharské Afriky a z Blízkého východu, a sotva vkročí na pevninu, chovají se v souladu s legendární hláškou. „Jsme vaši strejdové Balounové, máme vás rádi a budeme u vás žít“. A ihned se dožadují našich pečených hus, které jsme chovali a krmili. Některým převaděčská mafie namluvila, že na ně v Německu a v Británii čekají na hranicích s pugétem a s klíčky od auta a bytu, jiní opravdu prchají před válečnými běsy. Jedno je však jisté, oplácejí nám stejnou mincí. Akorát jsme na ni zapomněli, protože se zakutálela pod skříň času…
Když pominu starověk, jako první připluli na návštěvu Afrického kontinentu v 16. století Balouni z Portugalska. Aniž se domorodců dovolili, založili si na pobřeží opěrné body, protože chtěli navštívit ještě Indii. Strejdové ze Španělska, Francie a Británie zas vyrazili navštívit kontinent americký. Indiány, kteří je vítali, zdecimovali, rozvrátili tamní říše a vyloupili šperkovnice. A protože se jim v téhle domácnosti líbilo, rozhodli se tam žít. Původním vlastníkům, kteří zbyli, milostivě povolili živořit v kamrlíku pro služky. Mezitím dovezli z Afriky další statisíce černých sluhů. Udržování nové domácnosti bylo nákladné…
V 18. a 19. století se do Afriky nakvartýrovali Balouni němečtí, britští, francouzští, španělští i belgičtí a udělali si z ní sídliště. Samozřejmě ve jménu pokroku a civilizace. Sežrali domorodcům všechny husy a vyjedli spíže, rozvrátili jejich jednoduché ekonomiky, které fungovaly stovky let. Nejhladovější byl strejda z Britského impéria, který navštívil půlku světa. Aniž by ctil zvyky a tradice hostitelů, zabydlel se tam. I malý strejček z Bruselu se činil. Přivlastnil si Kongo, dostal chuť na přírodní kaučuk. Jen tak mimochodem zde čilý příbuzný zavraždil přes deset milionů lidí! Evropští návštěvníci Afriku vybydleli. Poté, co konečně odešli, nechali ji na pospas despotům a tyranům, které sami vychovali. Zmar a rozvrat až na výjimky trvá dodnes. Není divu, že se tam mnohým nelíbí a chtějí nám milou návštěvu oplatit…
Prognostici Šimek s Grossmannem vymysleli pro Čechy jednoduchý recept, jak nejlépe nakládat s nezvanými Balouny. Postup prý popsal starý Kramerius v Pražských listech. „Jsem Slovanka, jsem, mám ráda svou zem. Kdo ji nemaj rádi, shodíme ho z báni.“ Ale tak jednoduché to nebude…
Obávám se, že dojde na jinou prognózu populární dvojice. „Neboj se, synku, užiješ mě!, řekl Baloun tatínkovi z povídky. A svůj slib dodržel. Žije u nás dodnes. Tak nějak k nám patří“…