How are you? Wie geth? Jak se máš? Běžně používanou banalitou začíná většina verbální komunikace při setkání dvou lidí. Fráze, jež zpravidla zastírají skutečný úmysl osoby, které společenská konvence či slušnost velí zahájit konverzaci, existují v každém jazyce. Mám na mysli běžné setkání, nikoliv situaci při utkání Baníku se Spartou, při kontaktu Kurda se sunnitským džihádistou nebo při koupi tlačenky v Albertu. Nepříjemné jsou situace, kdy člověk spěchá nebo nemá náladu se vybavovat a potká na ulici známého, který je mu v daný okamžik lhostejný, akorát jej zdržuje. Osobně s tím mám problém. Otázka typu „Co ty, máš se?“ mě vždy uvede ve zmatek. A protože v tu chvíli stejně nic kloudného nevymyslím, poskytnu jako většina sofistikovanou odpověď „Jde to, mám se dobře“, případně „Absolutně skvěle!“. Když je pak řada na mě, nic duchaplného nevypotím, než „A ty?“. Podobné je to s otázkou v situaci, kdy musím hovor zahájit jako první. Místo, abych se zeptal „Ahoj, Karle. Co říkáš na dnešní vývoj cen hovězího na pražské burze?“, což mě samozřejmě eminentně zajímá, zůstanu v zajetí banalit. „Jak se ti daří?“…
Zvláštní kategorii pak tvoří naše regionální fráze. Líbí se mi otázka „Kaj walisz?“. Naštěstí je to banalita dynamická, pronesená vesměs v okamžiku, kdy se už osoby míjí a konvence vyžaduje předstírat zájem. Tady stačí pronést třeba „lecym, bo mie baba posłała do sklepu pro chlyb“ a tvářit se, že mi nic nedělá větší radost než nakupování. Jedinečné gorolské spojení je rovněž „Jak źyjesz?“ – „Pumału“. Jedna kamarádka pak odpovídá na otázku „Jak se mosz?“ roztomilou větou „Tak se cykum pumalutku“…
Vedle ustálených frází existují univerzální témata, jako zdraví, práce, děti a počasí, která vzpruží uvadající hovor silou viagry. Fascinuje mě neutuchající zájem o dovolené. Větu „Kam se letos chystáš na dovolenou?“ člověk slýchává už od Nového roku. S blížícím se létem téma nabírá na intenzitě. Vrcholí otázkami „Pojedete k moři nebo zůstanete raději doma?“. Fráze „Už máš po dovolené?“ pak vybízí k popisu detailů. Třeba „Byli jsme týden u Baltu, ale v moři se rozmnožily sinice, bestie zelené, takže jsme se do vody vůbec nedostali“. Dotaz „Kam pojedete na dovolenou příští rok?“ podrží klopýtající konverzaci až do Silvestra…
Mimochodem, kde jste trávili dovolenou vy?
Ahoj Petře.
O tomhle společenském zlozvyku jsem již také několikrát přemýšlel. Dříve, když jsem byl ještě hodně plachý a vyhýbal se lidem obloukem, jsem při setkání, kterému se vyhnout nedalo, většinou slušně pozdravil a popřípadě ihned přešel k věci.
Bohužel se stářím postupně docházelo k rozšiřování okruhu známých a při vyhýbání jsem tím pádem prošoupal spoustu bot a roztrhal několik svátečních úborů při přeskakování plotů a prodírání se houštím. Častěji jsem tedy byl nucen volit pozdrav a případně nutnou konverzaci. Stále ale bez té úvodní fráze, která mě připadala vlezlá. Copak někoho zajímá, jak se má někdo jiný? A co na to proboha odpovědět, když je to většinou jako na houpačce? A svěřovat se někomu se svýma bolístkama? Tak ještě někoho naštvat dobrou náladou – to zase jo!
Některým lidem ale pravděpodobně vlezlá nepřijde, a tak začal hlodat červíček pochybností. Jestli nejsem neslušný, když nepronesu tu dotěrnou frázi? Co když to někoho opravdu upřímně zajímá?
Začal jsem to tedy řešit tak, že jsem se jako nezbytný úvodník občas zeptal na něco o čem jsem věděl, že dotyčný poslední dobou dělal nebo co ho zajímá. Fungovalo to docela dobře. Zpětná reakce byla povětšinou kladná. Pouze několik jedinců si ze mě udělalo vrbu, které se svěřovalo se svými bolístkami. Ale to se dalo zkousnout.
Jenže pamět je potvora pomíjivá a tak, když občas neprobliklo nic na vhodný začátek i třeba krátkého rozhovoru, byl jsem nucen se uchýlit ke zmíněné obezličce. A bohužel jsem tvor navýsost lenivý a tak jsem stále častěji už ani kýženou informaci ve změti vzpomínek nehledal a rovnou: „Čau, jak se máš?“. I když mě to bylo většinou absolutně putna. Jenom jsem tím maskoval to, že jsem tak zamamraný do sebe, že nemám vlastně ani čas rozhlédnout se okolo. No hnus velebnosti. Co vám budu povídat.
Ale reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Kamarádi a známí, kteří mě dobře znali se začali chovat odtažitě. Byli zvyklí na konkrétní téma a ne na vlezlou frázi.
Takže teď mnou cloumá docela slušná schíza. Někdy se vyhýbám, někdy jenom slušně pozdravím. Když jdu za někým, snažím se vydolovat nějaké vhodné téma na zahájení konverzace. Občas ještě bohužel vyhrknu to neštastné „Jak se máš“. Ale léčím se.
Krásný den přeje Jirka.
Těším se, až se potkáme:-)
Tys tam na mě čekal? Kde se objednávají takový krásný taxíci?