Poltergeist

Už jsem zažil několik paranormálních jevů. Dvakrát jsem viděl podivné kruhy v obilí, pod vlivem THC ze mě jednou vystupoval jakýsi černý stín, beztak mé špatné svědomí, čtyřikrát mě zvolili starostou Jablunkova a před třiceti lety jsme po šestnáctihodinové šichtě ve smíchovském pivovaru táhli s kámošem nad ránem tajuplnými uličkami staré Prahy a sdíleli jsme jakési svaté duchovní mystérium. Dokud jsme nevystřízlivěli…

Podivné věci se zkrátka dějí. Poslední rok, bohužel, v našem bytě. Zatím mě po obýváku nehonil vysavač, nevzbudilo mě v noci pronikavé hlášení, že příští stanice je Malostranská, nenarazil jsem v koupelně nosem do ledničky. Náš soukromý poltergeist nepřemisťuje nábytek, neklepe o půlnoci na dveře, nevydává hrůzostrašné zvuky (ty vesměs vyluzují sousedé za tenkými stěnami). On, podobně jako jeho brácha Alzheimer, schovává věci. Zatímco manželku nechává na pokoji, na mě si vyloženě zasednul…

Častým jevem, pro něhož nemám racionální vysvětlení, je mizení různých kusů oblečení. Přestože si ráno před hygienou odložím do postele kompletní pyžamo, večer nacházím zpravidla jen triko. Trenky kamsi mizí. Podobně je to s trepkami pohozenými v botníku. Jakmile je znovu potřebuji, nacházím jen jednu, obvykle levou. Zdaleka nejhorší je, když nejsou na obvyklém místě věci nezbytné k životu jako kupříkladu noviny, televizní ovladač či můj hrnek na čaj! Záhady mají někdy delší trvání. Už přes rok nemohu najít oblíbené černé tričko s potiskem, které jsem si koupil na dovolené v Provence, přímo v blázinci v Saint Remy, kde přebýval van Gogh. Prokutal jsem celý kvartýr a nic. Se slavnou slunečnicí na hrudi teď patrně chodí náš duch. Před amputací ucha, kterou hodlám z čirého zoufalství při hledání zmizelých věcí provést, mě vždy zachrání až manželka. S blahosklonným pohledem matky, která se dívá na své netrpělivé dítě, mi po několika vteřinách dotyčný předmět podá. Tedy kromě zmíněného trička, tam má výrazný rest…

Po minulém čtvrtku by s mým trýznitelem rozvázal všechny čtyři dohody i esoterik Dušek. Hodlal jsem si na naší tefal pánvi usmažit flák masa k obědu. Jsa ze staré školy, hledal jsem v ledničce sádlo. Našel jsem spoustu potravin, dokonce i ty, které jsem marně hledal už dříve, po živočišném ani po rostlinném tuku památky. Hmátl jsem tedy nakonec po jakémsi extra panenském olivovém oleji s italským názvem, šlo to hladce. Podobně jsem se ovšem trápil s přílohou. Brambory bych našel dřív, kdybych se pro ně vypravil do Ameriky, odkud je Kolumbus přivezl. Volba padla logicky na těstoviny. Věděl jsem, že někde ve špajzu máme určitě takové ty, co vypadají jak malé kanalizační trubky. Někdy tam, mrchy byly, ovšem vyhrabal jsem pouze nudle. Těstoviny jako těstoviny. Zhruba dvě hodiny po obědě mi můj zažívací trakt začal dávat najevo, že tato kombinace nebyla zrovna nejlepší kulinářský nápad. Jal jsem se proto hledat žaludeční čaj. Našel jsem meduňku, mátu, heřmánek, šípek, nápoje na všechny zdravotní neduhy včetně nadměrného pocení nohou, ale na bolest žaludku ne. Začínám si připadat jako ve filmu Záhada Blair Witch…

Poltergeist ale nakonec atakoval i mou drahou racionální polovičku. Včera večer u televize zoufale kompletovala vyprané ponožky. Zaboha nešly spárovat. Nejsme tu sami…

Ode dneška hledáme exorcistu…