16. října 2002
Hlavu státu jsem, naštěstí, v Jablunkově nevítal, zato si mě pozvala přímo na Hrad. Na akci s názvem „Setkání prezidenta republiky Václava Havla se starosty měst a obcí u příležitosti konce jejich volebního období“. Pozvánka putovala pouze do obcí s pěti a více tisíci obyvateli, takže vyvolených bylo cca 600. Místo konání, Španělský sál na Pražském hradě. Trachtace slibovala mimořádný zážitek na celý život. Což se také stalo, neboť scénář napsal sám autor absurdních divadelních her, který se s funkcí loučil také. Výsledek předčil i známou Zahradní slavnosti, a to už je co říct, protože nejslavnější Havlův text je směsí bizarních situací a blábolů…
Už cestou metrem z I. P. Pavlova do stanice Národní muzeum jsem se rozhlížel ve voze po nějakém kolegovi ve společenském oděvu, ke kterému jsem chtěl vyslat jasný signál, že „já jedu na Hrad taky“. Na trase Václavák, Staromák, Karlův most jsem v jakémsi nadšeném opojení očekával, že se ke mně budou postupně přidávat další a další starostové, až budeme vyhlížet jako zástup číšníků na kolonádě ve Varech ve filmu „Vrchní, prchni“. Na Mostě jsem však potkával jen žebráky a zahraniční turisty. S pohledem na Hradčany jsem zavolal mamince a pyšně jí referoval, že její nezdárný synáček kráčí, co by starosta, za Havlem na Hrad. Stoupaje Nerudovkou mě přepadnul nepříjemný pocit, že jdu na setkání sám, po kolezích vidu ani slechu, navíc mi ukrutně kručelo v břiše, neboť jsem si s vidinou bohatého rautu nechával v žaludku místo. Na prvního starostu jsem narazil až na toaletách před Španělským sálem. Byl jím kamarád Igor Petrov, hlava Třince, který mě bodře přivítal větou „Čau, kurva, co ty tu?“. Estráda začala…
Španělský sál je nádherný prostor vystavěný ve stylu baroka, původně určený pro sbírky císaře Rudolfa II. Ideální místo pro rozlučkovou párty. Nečekali jsme dlouho. Nejprve zazněly slavnostní fanfáry. Pak se doširoka otevřela zlatem zdobená křídla vstupních dveří, vstoupil ceremoniář oháknutý jak v pohádce o Pyšné princezně a třikrát práskl svým zdobným vozembouchem o nablýskané parkety. Když vročil na červený koberec sám prezident, celý výjev připomínal jakousi absurdní komedii o králi Václavu V. z Hrádečku. Akorát jsme panovníkovi utvořili špalír, místo abychom padli na kolena. Následné projevy hlavy státu a předsedy Svazu měst a obcí České republiky jsem neslyšel, protože jsem omdléval hlady. Bláboly skončily a otevřely se troje dveře do vedlejší síně, zřejmě hodovní…
Zatímco jedna půlka starostů honila Havla, aby se s ním mohla vyfotit jak s Mickeymousem v Disneylandu, druhá se vrhla na raut. Chaotická masa lidí se postupně zformovala do tří front. Stoupnul jsem si poslušně do jedné a očekával laskominy z hradní tabule. Došoural jsem se nejprve k příborům a talířům. Kupodivu byly k mání pouze vidlička a plytký talířek. Vida, patrně studená kuchyně. Na konci fronty mě však čekal kuchař s naběračkou, který mi nandal z várnice malou porci guláše. Rozhlédnul jsem se, všichni jsme na tom byli stejně. Ve snaze zachránit svůj jediný oblek jsem se prosmýkl mezi těly s talířkem do kouta. Nabrat z plytké misky řídký guláš vidličkou vyžaduje jistou ekvilibristickou zručnost. Ale hlad je svině. Žaludek se však nepřestal ozývat. Mezi chumlem podobně vyjevených starostů jsem zahlédnul stůl s koláčky. Než jsem se k nim prodral, zmizely do jednoho. Můj společník Igor prohlásil, že na to „sere“ a odebral se k pípě, kde čepovali pivo. Načež mi nadobro zmizel. Znovu jsme se setkali až po několika měsících…
Davem začali proplouvat číšníci s ve fraku a v bílých rukavičkách a rozdávali všem úzké skleničky na víno. Aspoň se opiju, pomyslel jsem si a těšil se přinejmenším na Sauvignon blanc ročník 1985. Pikolíci se vzápětí vrátili a začali nám obřadně rozlévat bílé víno značky Hodonínské slunce z litrových láhví s charakteristickou žlutozelenou etiketou. Jejich ironické úsměvy nešly přehlédnout…
Vrazil jsem pod Hradem do první lepší hospody a poručil si svíčkovou s osmi knedlíky, na širokém talíři a s kompletním příborem…
Zažil jsem mnoho rautů včetně opulentních, že by z nich Somálsko žilo půl roku. Václav Havel nás pohostil gulášem, koláčky, pivem a stolním vínem. Nic proti, ale kdo by to čekal na Pražském hradě a ještě k tomu ve Španělském sále. Jako dramatik měl skutečně smysl pro absurdní komično…
A určitě se tenkrát dobře bavil…
🙂 https://goo.gl/kQC6Qr
Díky, informovaný diskutére:-)
Ahoj Petře,
je to jak ze „Zámku“ Franze Kafky! 600 lidí, už to musel být zážitek! Pro mně je Václav Havel velice rozporuplná osobnost. Právě jsem dočetl jeho životopis od M.Žantovského, má to skoro 600stran, ale nešlo se od toho odtrhnout. Nejdříve jsem to četl jen na přeskáčku, ale zaujalo mne to a začal jsem znovu od počátku. Byl jenom o dva roky starší a tak jsem ho vlastně od počátku 60tých let sledoval. Četl jsem stejné knížky a různé literární časopisy. Přispíval např. do „Tváře“, kde byli samí mladí autoři a jedině on byl členem Svazu čsl.spisovatelů a tak časopis mohl vlastně vycházet. Měl tam několik článků a zajímavé koláže. Redigoval také literární sborník „Podoby“. První díl mám ještě schovaný, ale další díl už vyšel ve
velmi malém nákladu a tak ten byl vyprodaný už v 8:05hod ve čtvrtek, kdy jsem přišel do prodejny Kniha. Upoutal mne na slavném sjezdu spisovatelů v červnu 1967, kdy přítomné „Soudruhy a soudružky“ oslovil jako „Dámy a pánové“! To bylo v té době něco nepředstavitelného. O Chartě by se dalo povídat dlouho. Všichni to odsuzovali, ale nikdo neznal text. Téma pro absurdní divadlo!
Ale jeho účinkování v roce 1989 a dále, k tomu bych měl spoustu připomínek. Kniha M.Žantovského mi ho ale přece jen trochu přiblížila. Když prý byl u britské královny, tak se ho zeptala, jaké to je vyjít z vězení a stát se presidentem. Řekl: „Madam, kdyby se otevřely dveře a přišli si pro mně, vůbec bych nebyl překvapen“!
Ve světě, když se řekne Česko, každý vysloví jméno Havel, k nelibosti např. V.Klause! Nemám na něho jednoznačný názor, byl to velice komplikovaný člověk, ale to jsme vlastně všichni!
Zdravím, Igi.
Díky za komentáře, Igi. Havla od Žantovského jsem četl tak do půlky, pak mě to, přiznám se, nějak přestalo bavit. Havlovy mouchy neřeším, každý máme něco. Pro mě jsou nejpodstatnější jeho osobní odvaha, přestože měl mnohdy obyčejný strach, a pozitivní vyzařování. Komické duo K+Z mě jenom nasírá:-).