Co na to Jan Ámos?

Před pár desítkami let, v době, kdy se o chytrých telefonech a tabletech nezdálo v nejbujnějších snech ani spisovatelům sci-fi, existovala sofistikovaná hračka, která zlepšovala kondici a koordinaci pohybů, a navíc s ní byla sranda. Pravda, hrály si s ní hlavně holky, kluci preferovali kopačák. Šlo o dlouhý špagát zakončený na obou stranách dřevěnými nebo plastovými držadly. Říkalo se tomu švihadlo. Přestože jde o velmi starou hračku, skákala přes něj už Komenského ségra, dnes bychom ji v dětských pokojíčcích marně hledali…

Mou dobrou ženu, jinak učitelku na základní škole, napadlo, že podle teze svého pedagogického guru „škola hrou“ posílí fyzičku a motoriku dětí na prvním stupni prostřednictvím soutěže ve skákání přes švihadlo. Krom toho správná koordinace těla při tomto specifickém pohybu stimuluje rovněž mozek a smyslové vnímání dětiček. Což je potřeba, protože v dospělosti to mnohé z nich nenaženou, i kdyby skákaly jak veverky od rána do večera. Žáčky to měli naučit jejich starší kamarádi z vyšších ročníků…

Zde ovšem narazila žena na problém. Při slově „švihadlo“ zůstala většina nejmenované sedmičky nechápavě zírat, jen ti bystřejší hmátli po tabletech a začali neznámé cizí slovo googlovat. Má choť, která léta cvičí aerobik, jim pak názorně předvedla, jak se s náčiním zachází. Rozpomněla se na kdysi populární „školku“. Což je sestava cviků se švihadlem, kdy se postupně stupňuje jejich obtížnost. Začíná se jednoduchými přeskoky snožmo a vrcholí tzv. vajíčkem, skokem snožmo s rukama překříženýma před tělem. Dokážu si představit, že na ni její žáci hleděli, jako na varietní umělkyni vystupující v zábavné televizní soutěži Československo má talent. Skákat správně přes švihadlo nezvládnul ze sedmáků nikdo! Neuvěřitelné!

Doporučil jsem manželce, ať přeskočí instruktáž a přejde k motivaci. Ať nemotorným dětem pouští v hodinách starý český film „Metráček“ o tlusté dívce, která boj s nadváhou vyhrála díky sportování, mimo jiné také usilovnému skákání přes švihadlo…

Mnohem účinnější by však asi bylo, kdyby si z výchovných důvodů švihadlo zakoupili rodiče a použili je k jinému účelu než ke skákání „školky“. Některá děcka by si k počítači hned tak nesedla. S tímto bych ovšem doma narazil, neboť základním fundamentem celé didaktiky Učitele národů je princip: „Omnia sponte fluant, absit violentia rebus“ čili „nechť vše plyne přirozeně, násilí budiž vzdáleno“…

Troufám si ale tvrdit, že kdyby Jan Ámos viděl dnešní lenochy, kterak hrají celé dny počítačové hry, sám by hmátl po švihadle…