Svatby jako řemen I.

Nedělal jsem si zářezy na pažbě, ale minimálně 500 párů jsem za léta starostování oddal. Mnohé dokonce opakovaně. Někteří snoubenci přicházeli vysmátí, někteří jako telata na porážku. Mě to bylo celkem fuk. Když to chcete, máte to mít. Byl jsem jen vykonavatel, něco jako kat Mydlář, který také nebyl zodpovědný za verdikt nad sedmadvaceti českými pány. Stejně jako milosrdný popravčí mydlí nastávajícímu oběšenci provaz, snažil jsem se milým snoubencům zpříjemnit cestu do chomoutu svým neformálním projevem. Vzhledem k tomu, že nesnáším patos á la „Břetislav Březina – Břízky“ a podobné srdceryvné žvásty, prokládal jsem svou řeč citáty a fórky všeho druhu…

Křest jsem si odbyl 28. 11. 1998, den po prvním zvolení do funkce starosty města. Přestože jsem oficiálně nastupoval až v úterý, musel jsem v sobotu oddat dva páry. Jako novinář na volné noze, kterého ještě měsíc před tím ani ve snu nenapadlo, že by měl vést radnici, jsem vlastnil pouze jeden nepoužitelný oblek. Zachránil mě kamarád, taneční mistr, který mi půjčil smoking, košili, motýlka, boty, kabát a šálu, takže jsem poprvé a naposledy oddával jako manekýn. Vzhledem k tomu, že jsem hrál deset let amatérské divadlo, nedělalo mi veřejné vystupování problém. Po dvou rychlých zkouškách se jelo naostro. První byl na řadě jeden známý, který vůbec netušil, že nějaké komunální volby proběhly a že jsem čerstvým starostou. Když mě matrikářka všem zúčastněným představila, známý zkoprněl a po celý obřad měl výraz doktora Mráčka měnícího se v kapra z komedie o konci vodníků v Čechách. Když jsem mu posléze gratuloval a potřásal mu rukou, mrknul jsem na něj a s úsměvem prohodil „To čumíš, vole, co?“.

Později jsme s matrikářkou zavedli místo trapných přáníček, co by památky na obřad, „handmade“ hrníčky ve stylu jablunkovské keramiky. Když jsem nešťastníky oddal, popřál jsem jim mnoho štěstí, lásky, blablabla, a s hláškou, že na Valašsku se říká „Tož vitajte mezi hlůpé“, jsem jim předal za město hrníčky. Všem se keramika líbila. Jednou jsem dával dohromady rozvedené manžele. Byli několik let od sebe, za svědky jim šly jejich dospělé děti, oba byli nesví. Především ženich, shodou okolností také známý, se potil. Když jsem mu po obřadu gratuloval a předával keramiku, byl ještě naprosto zmaten. Místo, aby dárek přijal, začal rychle prohledávat kapsy, načež vytáhnul hrst mincí a hodil je do hrníčku. Zjevně podlehl přirozenému relfexu z katolického kostela, kde farářův pomocník sugestivně chrastí každému pod nosem speciální pookladničkou tak dlouho, dokud člověk nedá „ofiaru“, tedy nepřispěje na svatostánek. Uklidnil jsem dezorientovaného ženicha, že u nás prachy nevybíráme a že hrníček je dar na památku…

S kumpánem matrikářkou jsme si vymysleli interní žebříček krásy. Jakési TOP 10 – nejhezčí ženich, nejkrásnější nevěsta. Aspoň byla sranda. I objednal si nás majitel jedné nejmenované ostravské komerční televize. Po příjezdu na chatu Hrádek nám bylo okamžitě jasné, že jde o „hogofogo“ svatbu pojatou v karibském stylu, kde se podávaly koktejly, jejichž základní ingrediencí byl bacardi rum. Venkovní obřady, obzvlášť v létě, jsem měl rád. Když jsme viděli nevěstu, pozvednutím obočí jsme si dali s matrikářkou signál, že před námi stojí jasná jednička. Tentokrát jsem byl zmaten já. Zřejmě proto jsem zapomněl na slušné vychování a profesionalitu a místo obvyklého přání jsem ženichovi sdělil, že jeho nevěsta je fakt kočka. Což jsem posléze „zabil“ hláškou, která se mi v tu chvíli zdála ohromně vtipná. S kamennou tváří jsem novomanželům oznámil, že „v Jablunkově existuje právo první noci pro starostu“. Ženich byl naštěstí tak vyveden z míry, že mi nedal do držky ještě před podpisem smlouvy o uzavření manželství. Nicméně jsme se matrikářkou neprchli, naopak vyrazili na ochutnávku koktejlů. Po čtyřech výborných drincích jsme oba uznali, že máme dost. Jsa lehce podroušen jsem se nechal odvézt zpět do Jablunkova, kde jsem měl na stadionu na Bělé slavnostně zahájit turnaj v kopané smíšených družstev…

Milí svatebčané…pardon, milí příznivci fotbalu…