Dnes jsem opět tvrdě sportoval, jako ostatně povětšinu zimní sezony. Stres na mě ležel už dvě hodiny před závodem jak medvědice na DiCapriovi. I přesto, že jsem se na trati vydal ze všech sil, Gábinka s Verunkou opět zůstaly na mistrovství světa v biatlonu bez medaile. Nepomohlo, že to „Gabči zase moc sluší“, jak se do mikrofonu rozplýval zblblý moderátor přenosu, který políben múzou dodal, že na střelnici panují ideální podmínky, tedy pokud závan větru nezpůsobí mrknutím svých dlouhých řas naše Gábi. Nezabraly ani mé modlitby, v nich jsem prosil Wakan-Tanku, ať se vmísí mezi diváky na trať „masáku“ v Holmenkollenu a dodá holkám sílu. Stejně jako v Mnichově 1938 nás potopily Francie a Německo, se kterými zjevně kolaborovalo Finsko…
Drama mělo své dozvuky. Po doběhu jsem byl zcela vyčerpán. Až poté jsme zasedli k nedělnímu obědu. Moje žena připravila pstruha se slaninou, k tomu zapékanou zeleninu a plátky brambor. Než jsem však stačil vyslovit tradiční rodinnou pochvalu, kterou jsem přebral po svém dědovi, a to: „Nic tak dobrého jsem ještě v životě nejedl“, předešla mě a ironicky prohlásila, že kdyby dnes „moje“ Gábinka vyhrála, tak bych se usmíval od ucha k uchu a nerýpal se v jídle, které za cenu obětování přenosu ze závodu s láskou připravovala. Když jsem se snažil situaci zachránit, jen suše konstatovala, že tentokrát „večerníček pro tatínky“ nevyšel. A s rezolutním prohlášením „to nádobí dneska nemyju“, zmizela s rozečtenou detektivkou v ložnici…
Za medailový neúspěch a následný manželský rozkol může Lucie Charvátová, biatlonistka, která zmrvila páteční štafetu. Kdyby si koupila „cylku v drogerii“, nemusela jít na tři trestná kola, a naše holky by získaly zlato. Takhle skončily šesté, ovšem za cenu toho, že Gábinka s Verunkou nechaly na trati všechny síly, které jim dneska chyběly…
Sport mi dává zabrat…