Svatby jako řemen III.

„Neumím lhát. Katolická škola to z tebe vymlátí“
Bernadette Maryann Rostenkowski Wolowitz

K ženitbě patří emoce jako mládí k socialismu. Jako dlouholetý oddávají jsem sledoval duševní a často i fyziologické projevy snoubenců způsobené intenzivním prožitkem jako film. A to z první řady. Většinou se jednalo o romantickou story, někdy však o komické až tragikomické výjevy, nezřídka o grotesky…

Stávalo se, že na mě vrhal sklíčený snoubenec pohled, kterým volal „Zachraňte mě, pane, prosím vás nechci umřít tak mladý!“. Když jsem si prohlédnul šťastnou nevěstu, která vypadala jako hrošík liberijský, pochopil jsem chlapcovo zoufalství. Svatebčané pak měli výraz převozníka do podsvětí Charóna, což znamenalo jediné. Z této cesty není úniku. Když naopak sličná dívka držela za ruku muže připomínajícího zvoníka od Matky Boží Quasimoda, jistě měla dobrý důvod. Její zdánlivě nepochopitelný krok osvětlovala zjevná movitost svatebčanů. Jednu dobu jsem měl dokonce ve svatební řeči vložen žertovný citát „životnost manželství je nepřímo úměrná nákladům na svatbu“. Několikrát ovšem při jeho recitaci místo očekávaného smíchu spadla teplota v obřadní síni na mínus deset stupňů. Hlášku jsem proto raději vyškrtnul…

Jako uznání dobře odvedené práce a kvality mého divadelního vystoupení jsem vnímal, když se mi podařilo svatebčany rozesmát i dojmout zároveň. Jednou se ovšem stalo, že nevěsta dostala záchvat smíchu po vážně míněné otázce „berete si dobrovolně za přítomnost svědků za manžela ženicha, pana….“. Dokonce se chytila za koulaťoučké bříško a dřepla si na bobek. Bohužel, nebyla k utišení. Smála se hystericky dobrých pět minut. Už jsem chtěl volat sanitku, když se nakonec přece jen uklidnila a řekla „ano“. Co ji tak rozesmálo, dodnes netuším. Zas tak vtipný nejsem…

Jindy se odněkud ze Slovenska vracela do Prahy dvojice umělců, sochař a herečka. V Jablunkově se spontánně rozhodli, že se vezmou. Prý se jim líbil náš rynek. Místo snubních prstýnků si v železářství koupili kovové těsnící kroužky. Obřad pojali jako recesi. Vzhledem k tomu, že zde nikoho neznali, šli jim za svědky kolegové z úřadu. Já jsem nastoupil v obleku, snoubenci v džínsách. Brali to jako dobrý fór do chvíle, než jsem citoval z Malého prince známou pasáž „Správně vidíme jen srdcem. To, co je důležité, je očím neviditelné. Lidé zapomněli na tuto pravdu, ale vy na ni zapomenout nesmíte. Stáváte se zodpovědnými za ty, které jste k sobě připoutali.“. Nevěsta se rozplakala a ženichovi zvlhly oči. Zřejmě jim došla vážnost situace. Měli radost a odjížděli šťastní a spokojení. Taky jsme měli s kumpánem matrikářkou radost…

Jednoznačně nejdojemnějším zážitkem, ovšem tentokrát pro mě, byla svatba pětaosmdesátiletého chlapíka, který si bral o patnáct let mladší „kůstku“. Shrbený děda o holi sotva zdolal schody na radnici. Když se však ocitl přede mnou, v té rozhodující chvíli vstal ze židle, napřímil se jako mladík, odložil berlu, vzal nevěstu za ruku a řekl zvučně a hrdě „ano“. Do očí mi vstoupily slzy. Měl jsem velký problém obřad dokončit…