Karel IV. Lucemburský

Všechno se vznášelo. A nevýslovně blízce
k nám štěstí mluvilo. Byla to mluva ta,
co nikdy nemůže být větrem odváta,
byla to ona řeč, ta drahá mateřština
rtů, rukou, očí, těl a milenčina klína,
v níž k loži sklání se nádherné bezpečí,
byla to ona řeč, jež mluví bez řeči.
Jiří Orten – Sedmá elegie

Před sedmi sty lety se poslednímu z velkých rytířů a králi českému Janu Lucemburskému a hrdé Přemyslovně Elišce narodil kralevic Václav, který později při biřmování přijal jméno Karel, budoucí římský císař a český král. Na svět přišel můj hrdina, k němuž vzhlížím a který zásadním způsobem ovlivnil mé češství…

Vědomí sounáležitosti s národem, trvalý pocit, že jsem součástí množiny lidí stejného jazyka a historie, krystalizuje hluboko v dětství. Všichni předci z tatínkovy strany byli Poláci, z maminčiny zas Slezané, kteří inklinovali víc k češství. Doma jsme hovořili nářečím, odebírali polské noviny a časopisy, sledovali víc polské než české televizní programy. Stačilo málo. Jazýčkem na váhách byl Karel IV., o kterém mi místo pohádek vyprávěla maminka, jinak vášnivá čtenářka a milovnice české historie. V první, druhé třídě, dlouho předtím, než přišla řada na hodiny dějepisu, jsem měl slušné povědomí o našem největším panovníkovi, o katedrále, o kamenném mostě přes Vltavu. Místo vystřihovánek dinosaurů či vojáků jsem měl na stolečku vedle postele vystřižený a slepený Karlštejn. Glorifikace Lucemburka zašla tak daleko, že jsem své spolužáky ve třídě z Karla IV. zkoušel…

Je mi upřímně jedno, zda byl Karel IV. víc Čech, Němec či Francouz. Tato nekončící debata je směšná, neboť on sám se vnímal jako Lucemburk a především jako Bohem vyvolený vladař. Chladným mě nechávají názory, že mohutnou podporou církve zadělal na budoucí problémy, které vrcholily husitskou revolucí a devastací království. Dokonce jsem schopen mávnout rukou nad skutečností, že dovolil některým německým městům zabíjet Židy a přivlastňovat si jejich majetek, čímž městům splácel své dluhy. Holt, taková byla doba. Karel byl sice zbožný křesťan, ale jako panovník vypočítavý pragmatik. Jeho maniakální sběratelství svatých ostatků, vedlo až k tomu, že v severní Itálii plenil kláštery, které zmíněné artefakty vlastnily. Nikdo není dokonalý. I kdyby po něm zůstaly „jen“ gotická katedrála, první univerzita ve střední Evropě, Nové Město pražské, kamenný most a Karlštejn s kaplí svatého Kříže a korunovačními klenoty, pořád dal této zemi víc, než kterýkoliv jiný panovník…

Když stojím na Karlově mostě a hledím na panorama Hradčan, mám intenzivní pocit, že se nacházím ve středobodu světa, vesmíru, veškerenstva. Mám podezření, že přesně tak to vizionář Karel IV. zamýšlel…

Každá doba potřebuje své hrdiny. Díky Karlu IV. a jeho monumentálnímu odkazu se cítím Čechem. Podobně na tom byly, jsou a budou tisíce dalších…