Před padesáti lety se narodil zatím poslední český král. Želený a zlatý. Podle příjmení a nezdolnosti a také podle medailí. Na rozdíl od Přemysla Otakara II. však neskončil na Moravském či jiném poli, ale vládne dál. Marně dobývají ostatní oštěpaři, řečeno slovníkem nejpopulárnějšího fantazy seriálu, Rudou baštu v Králově přístavišti, na železném trůnu sedí Čech, který panuje Sedmi královstvím, respektive celému oštěpařskému světu. A hned tak jej neuvolní…
Už tři šestky v datu narození je magické ďáblovo znamení. Jan Železný má navrch čtvrtou. A nejen číslo mu Osud nadělil navíc. Jinak by nezískal tři zlaté olympijské medaile, přičemž čtvrtá mu unikla jen o vlásek, a tři tituly mistra světa. Jinak by nehodil 98,48 metrů, což je už dvacet let nedostižný světový rekord. Možná „teprve 20 let“, protože příští minimálně tři, čtyři dekády jej stejně nikdo nepřekoná. Dnešní borci potí krev, aby oštěp zapíchli alespoň těsně za hranici 90 metrů. Takový mimořádný talent se v Česku rodí jednou za dvacet let. Viz. Zátopek (1922), Čáslavská (1942) a Sáblíková (1987).
Kdo v bývalém Československu dělal od mládí atletiku, ví, že ON byl nejlepší vždycky. Někdy se trapně chvástám, že jsem závodil s Železným. Ve skutečnosti jsem se věnoval své disciplíně, tedy běhu přes překážky a do sektoru oštěpařů jsem nevstupoval, maximálně jsem Železného míjel při rozklusávání. Už od kategorie starších žáků jsem však sledoval, jak jeden oštěp lítá nápadně daleko, dvakrát dál než všechny ostatní. „No, jo, Železný“, říkali jsme my ostatní. Tato ustálená fráze byla konstatováním prostého faktu i vyjádřením obdivu. Občas blábolím ve snaze vyvolat dojem špetky vyjímečnosti, že jsem 666. Ale skutečný král je 6666…
Jeden oštěp vládne všem, jeden jim všem káže…