Bitva na Mastné trávě

„Trapnější než film o indiánech je jen indián, který se dívá na film o indiánech“
Kouřové signály

Když jsem pln zklamání v sobotu psal o britském sobectví, zapomněl jsem na „své“ milované indiány z Velkých plání. Před 140 lety, 25. 6. 1876, se odehrála bitva u Little Bighornu, v níž Lakotové a Čejeni společně s Arapahy porazili 7. kavalerii generála Custera a s ní vlastně i sami sebe, neboť slavná bitva znamenala konec svobodného života prérijních kmenů. Stejně by neměli šanci se genocidě ubránit. Alespoň se důstojně rozloučili, než je Amerika pozavírala do rezervací jako křesťané židy do ghett…

Problém nastal, když se o dva roky dříve v tamějších Černých vrších, Black Hills, našlo zlato. Pa Sapa, jak jim Lakotové říkali, představovaly pro prérijní indiány střed světa, nejposvátnější místo, kde sídlil Velký duch Wakan Tanka, kam si bojovníci chodili pro vize. To je v podstatě stejné, jako kdyby chtěli Siouxové obsadit Vatikán a vyhnat papeže. Pro bělochy však byli původní obyvatelé Ameriky podlidé, kteří neměli nárok na svobodnou existenci…

Přesně v tomto duchu s cílem zlikvidovat odpor neposlušných indiánských skupin a odvést jejich zbytky do rezervace pochodovaly do Pa Sapa z různých směrů tři armády USA. Součástí té východní byl i 7. jízdní pluk generála George Custera, což byl samolibý individualista. Měl za úkol indiánský tábor najít a počkat na posily. Což neučinil, poněvadž se chtěl patrně proslavit. Naštěstí pro nás, neboť dal vzniknout legendě. Jinak by neměl Michal Tučný o čem zpívat a já snít…

V osudný den v Měsíci dozrávajících třešní kempovalo v místě zvaném Mastná tráva u řeky Little Bighorn několik tisíc lakotských Oglalů, Hunkpapů, Černonožců, Minikonžuů a severních Čejenů, z toho přes dva tisíce válečníků. Vzhledem k tomu, že se indiáni předem nespočítali, což vlastně ani neuměli, a jiní svědci, kromě koně jménem Komanč, nezbyli, jde pouze o hrubý odhad. Každopádně Custer, zvaný Dlouhý vlas, přesvědčen o své technické a taktické převaze na tábor zaútočil. Ještě předtím však kavalerii rozděl na tři části, z nichž té největší o síle 210 mužů velel sám. Ostatní měli štěstí, většina z nich přežila, protože se po prvním střetu s indiány zabarikádovala na vršku za řekou. Generál útočil na střed ležení sám…

Indiánští bojovníci však už nebyli jen povykující tlupou s luky a oštěpy. Především slavný Oglala Splašený kůň už bojoval s „modrokabátníky“ několikrát a řada válečníků měla pušky. Další skupiny vedli Hunkpapa Žluč a čejenský náčelník Dva měsíce. Vzhledem k tomu, že indiáni byli v přesile a děsně namíchnutí, stal se z boje masakr. Když na bojiště konečně dorazil hlavní voj armády, našel na bojišti na Mastné trávě jen zohavená skalpovaná těla. Holt, zvyky se mají dodržovat. Mezitím náčelník a šaman Sedící býk sbalil fidlátka a s celým táborem zmizel…

Válečníci Bílý býk, Déšť ve tváři, Plochý bok a Statečný medvěd se pak mezi sebou hádali, kdo z nich Custera zabil. Tichý pes však finále bitvy komentoval slovy: „Dokud boj neskončil, nevěděli jsme kdo byl bílým náčelníkem“. Sedící býk později zklamaně prohlásil, že Custer neměl dlouhé vlasy. Prý byly krátké a měly barvu trávy spálené prvním mrazem…

Hoka hey, pravil exnáčelník Šedý vlas