Budoucí americký prezident Donald Trump před týdnem prohlásil, že mají-li diplomatické vztahy s Kubou, které po téměř 60 letech resuscitoval Obama, pokračovat, musí se dát Havana do pohybu tím „správným směrem“. K liberální demokracii amerického typu, předpokládám. Tedy k politickému systému, který Spojené státy pomocí stíhaček a útočných pušek tak úspěšně instalují především ve vojensky slabších zemích, které se provinily tím, že mají bohatá naleziště ropy…
O správnosti otočení kurzu české zahraničí politiky směrem na východ k Rusku a Číně je přesvědčen prezident Miloš Zeman. Také hlavní výběrčí našich daní Andrej Babiš tvrdí ve shodě s lidovci a ČSSD, že zavedení systému elektronické evidence tržeb je krok správným směrem, podobně jak si to mysleli tři rádcové panovníka Půlnočního království v pohádce Pyšná princezna. Odjakživa jsem záviděl lidem, kteří věděli, který směr pohybu je ten správný…
Začalo to v mých osmnácti při výuce řízení automobilu. Můj první úkol, výjezd ze dvorku budovy ve starém Třinci, kde tehdy autoškola sídlila, jsem přežil jen díky duchapřítomnosti učitele. Když řekl, že pojedeme vlevo, vzal jsem to doslova. Odbočil jsem sice správným směrem, ovšem do levého pruhu. Při mé druhé jízdě, kdy jsem startoval před kulturním domem na Terase a mi naopak před hotelákem přikázal odbočit doprava, jenže já už jsem měl od minula zafixovaný jiný povel. Svíral jsem volant, třeštil oči a jen matně slyšel hlas, který mi nejprve dvakrát trpělivě měkce opakoval „vpravo, odbočte vpravo“. Následovala otázka podobná té, jakou klade psychiatr slabomyslnému pacientovi, „jste v pořádku?“. Poté motor chcípnul, neboť jsem konečně začal vnímat realitu. Za domácí úkol jsem si měl zopakovat, která ruka je pravá a která levá. Cvičil jsem jak sovětský regulovčík…
Podobná situace se opakovala před cca patnácti lety, kdy jsem se už jako starosta opil s tehdejším kolegou z Horní Lomné v hospodě „U zajunca“. K domovu jsem vyrazil pěšky kolem půlnoci tzv. „na plech“. V domnění, že kráčím správným směrem, jsem odbočil doprava, a kdyby mě neodchytila hlídka jablunkovské městské policie, které jsem údajně volal o pomoc, doklopýtal bych až do Salajky. Závidím lidem, kteří vědí, který směr je ten správný. Já v tom plavu dodnes…
Naštěstí to za mě už třicet let ví moje žena…