Včera před ulehnutím k spánku jsem se otázal své ženy, zda ji napadá nějaké zajímavé téma článku do Jablečna. Má občas výborné a vtipné nápady, které využiji a poté samozřejmě vydávám za své. To se dělo během mého starostování často, byli jsme vždy dva v jednom, akorát ovoce nápadů sklízela má ješitná maličkost. Vzhledem k mé mizerné paměti jsem dosud skálopevně přesvědčen, že většinu dobrých počinů pro blaho města jsem vymyslel sám. Což je samozřejmě pravda, jak jinak…
Asi nanosekundu poté, co jsem se zeptal, řekla slovo „úklid“. Reflexivní reakce mohla mít několik vysvětlení a téma článku bylo to poslední. Zaprvé, posteskla si nad každodenní rutinou, kterou už ani neregistruji, neboť pláču nad tím, že naší Gábince při ženské biatlonové štafetě nejely lyže, případně se rozčiluji, že ňouma Krupčík zkazil „stojku“, čímž pohřbil veškeré medailové naděje našim chlapům. Zkrátka řeším ty nejdůležitější problémy naší domácnosti, aniž bych se zabýval záhadou, kdo mi do skříně neustále skládá čisté prádlo. Jednou jsem projevil iniciativu a zeptal se, kde máme doma pračku a jak funguje. Ale jediné, co jsem si zapamatoval, bylo zapínání. A to jen proto, že nad bílým čudlíkem je nápis „START/PAUZA“. Takže slovo „úklid“ mohlo znamenat, že nekonečný a nedoceněný stereotyp pokračuje, nebo spíš ironickou poznámku, že se starám o svůj veledůležitý blog, zatímco ona zrovna pověsila nepodstatné prádlo…
Na svou obranu musím říct, že minimálně jednu domácí práci vykonávám zcela přirozeně, z vlastní vůle a bez pobízení. Sklízím použité nádobí a vkládám je do myčky, poté je umyté ukládám tam, kam, patří. Dokonce jsem si zapamatoval, které nádobí do myčky nepatří, a to následně umyju ve dřezu vlastnoručně. Jak říkával můj dědeček: „My, Sagitariuśi, sum świnie na porzundek!“. Čas od času mě napadne, že bych mohl povysávat, většinou mě ale o to požádá žena, když nestíhá. Nicméně neříkám větu „počkej, udělám to za chvíli“, ale relativně rychle se zvednu z křesla a provedu úkol. Rovněž jsem ochoten utřít v obýváku prach, to se však většinou neobejde bez poznámky, že jsem to přece dělal před týdnem a na nábytku žádný prach nevidím. S velkým sebezapřením vynesu i smetí. Třídění odpadu už vyžaduje vydat se ze všech sil jako Gábinka na posledním okruhu. Co se týče nakupování potravin, do obchodu se vydávám v momentě, kdy se manželka zmítá v horečkách. Anebo když jdu kolem pekárny a vzpomenu si, že doma nemám koblihy. Při té příležitosti mi většinou dojde, že bych mohl koupit také chleba. Jedinou potravinou, na kterou nezapomenu nikdy, jsou mé cigarety…
Takový já jsem kabrňák…
P.S. Nakonec jsem téma „úklid“ použil. Zatímco jsem psal blog a smutnil nad minelou Gábinky na poslední „stojce v Masáku“, manželka vařila oběd…