Je nejznámější turecký amulet. Skleněný oválek ve tvaru modrobílého oka chrání nositele před silami zla a uhranutím. Koupil jsem si jej v malém krámku u solného jezera Tuz Gölü na cestě z Ankary do Kappadokie. Od té doby jej nosím jako přívěšek u klíčů. Musím zaklepat na dřevo, zatím se zdá, že plní svou funkci. Byť se jedná o analogii křesťanského Božího oka, mým duchovním bodyguardem je vlastně Alláh. Už jsem s tímto talismanem navštívil pár kostelů včetně toho jablunkovského a nic se nestalo. Zřejmě proto, že Bůh je jen jeden….
Nazar, jak se modrobílému symbolu s černou tečkou uprostřed v Orientu říká, mi připomíná Turecko, nádhernou zemi, kterou jsem před pár lety navštívil a zamiloval se do ní. V historickém centru Istanbulu stojí vedle sebe monumentální a dech beroucí chrám Boží Moudrosti neboli Hagia Sofia a neméně úchvatná Mešita sultána Ahmeda, zvaná Modrá mešita. Oba svatostánky jakoby říkaly „V pohodě, křesťané i muslimové dokážou žít vedle sebe, pokud jedněm či druhým nerupne v palici“. Ještě dnes cítím směs vůní šafránu, koriandru, kari či máty a vybavuji si pestré barvy Velkého bazaru. Nejstarší a největší krytá tržnice na světě je pohádková země o tisících hlasech, vůních, barvách, kde má člověk pocit, že halasní prodejci nabízejí cokoliv, nač si vzpomene, včetně Aladinovy kouzelné lampy a létajících koberců. Mraveniště lidí ve Velkém bazaru přizvukuje chrámům v centru „Je mi fuk, jestli jsi křesťan, muslim, žid či hinduista, hlavně kupuj a smlouvej o ceně, protože nám to přináší zisk i radost“. Veselý Turek v krámku s cukrovinkami sladkými tak, že naše kofila oproti nim chutná jak šťovík, mluvil s turisty anglicky, německy, francouzsky, španělsky i lámaně polsky tak, že když jsem jej svou neandrtálskou angličtinou žádal o barevnou směs neznámých sladkostí, připadal jsem si jak idiot. Všichni Turci, se kterými jsem se měl možnost setkat, byli milí, příjemní, usměvaví a vstřícní. Mladé Turkyně jsou hezké a štíhlé, rozuměj asi o 30 kilo lehčí, než stejně staré Řekyně. Nosily hidžáb nebo chodily prostovlasé, nikdo to neřešil…
Dnes mám obavu, že pestré a milé Turecko je pryč. Jasně, poznal jsem jen ten turistický obraz, život na chudém východě země, kde vládnou rodinné klany, je diametrálně odlišný. Přesto je mi to líto. Když slyším tamního prezidenta Erdogana v médiích spílat Němcům, Holanďanům a nově i Norům do fašistů, říkám si, že ten člověk trpí vážnou poruchou osobnosti, je směšný i nebezpečný zároveň. Kult osobnosti není v Turecku ničím výjimečný, portrét zakladatele moderního Turecka, Mustafy Kemala zvaného Atatürk visí doslova všude, navíc jsem navštívil i jeho obludné muzeum/mauzoleum, které by mu mohl závidět i Kim Ir-sen. Nyní se k jeho podobizně chce přifařit i Erdogan, to je očividné. Ješitnost a osobní frustraci některých mužů často doprovází nezdravá touha po moci, nejlépe po absolutní. Nemusíme chodit pro příklady daleko. Také Andrej Babiš chce omezit počet poslanců, v jeho pojetí užvaněných potížistů, protože demokracie je pro miliardáře únavná a neefektivní. Podle vůdce našich sousedů, Jarosława Kaczyńského, je zas každý, kdo neklečí v katolickém kostele a nelíbá bíločervenou vlajku, zrádce Polska. Babiše i Kaczyńského ještě mohou zastavit dřív či později volby. Obávám se, že v mém milovaném Turecku to s Erdoganem tak snadné nebude…
Bavím se představou, jak by se turecký prezident tvářil, kdyby Holanďané, Němci nebo Norové začali hromadně nosit Alláhovo oko. Jako ochranu před zlem i provokaci zároveň. Jak by ekonomika euro asijského státu reagovala na situaci, kdyby se „fašisté“ domluvili, a přestali do této destinace jezdit. Jaká nová absurdní obvinění na adresu zmíněných států by svým voličům Erdogan předložil…
Angličtina má pro Turecko stejný výraz jako pro krocana – Turkey…
Něco na tom bude…