Bylo, nebylo. Dávno tomu. Z pohledu dospělých spíš nebylo, než bylo. Ale pro dítě, které vyrůstalo v sedmdesátých letech minulého století (tisíciletí) začínala a končila socialistická totalita za branami třineckého atletického stadionu, respektive celého sportovního komplexu, kterému se dnes říká STaRS. Pokud na život pohlížíme jako na stavbu, základy té mojí stojí z velké části na sportu, hlavně na lehké atletice. Můj dětský a jinošský svět byl v pohybu…
Nevzpomínám si na žádného z mých kamarádů, který by vysedával doma a hrál…čert ví co?!? Pexeso? Školní brašna končila pohozená v rohu a v kopačkách se sešlapanými špunty a v modrých teplácích s vyboulenými koleny jsem mizel venku. A do večera „mě nebylo“. Rodiče strachy nešíleli, nevyhlásili pátrání. Prostě čekali, až se uřícený za šera vrátím. Pak mě seřvali, ale to patřilo k „věci“. Na takové dětství, kdy ke hrám stačil kopačák, prolezky nebo švihadlo či guma, vzpomínají všichni, kteří jej prožili v předpočítačovém a předmobilovém období. Nebyl jsem žádnou výjimkou. Rozdíl spočíval možná jen v tom, že jsem ho prožil ve sportovní atletické třídě a později v tréninkovém středisku mládeže. Třinec byl pro kluky a holky co se atletiky týče rajskou zahradou. Navíc veškeré sportovní vybavení a vstupy kamkoliv zadarmo! Přál bych to dnešním dětem. Pokud by o to stály, toť otázka. Někdy si říkám, že by měla být některá elektronika postavena na roveň alkoholu či cigaret a v obchodech s tímto zbožím by měly viset cedulky s nápisem „Mobily, tablety a počítačové hry dětem a mladistvým do osmnácti let neprodáváme“…
Nechci se pouštět do moralizování o nedostatku pohybu dnešní mládeže a jeho příčinách, do rozboru smutného faktu, že náš kvalitní systém sportovní výchovy převzaly jiné státy a slaví s nim úspěch, kdežto my v řadě sportů začínáme zaostávat. V pátek začalo mistrovství světa v lehké atletice. Cítím jen nostalgii a také radost při pohledu na fantastické výkony v nejkrásnějším sportu na planetě…
V atletice, jak jinak…