Za bránou tisící tam zvonková je zem,
a lidé zvonkoví v ní zvoní celý den.
Pro váš pláč, pro váš smích,
ring-o-ding pro váš hřích.
Poslouchej…
Včera ukončila svou uměleckou kariéru zpěvačka Marta Kubišová. Obdivuhodná žena ryzího charakteru, kterou nezlomily estébácké výslechy a šikana bolševiků. Čtyřnásobnou vítězku ankety Zlatý slavík, kterou totalitní režim očernil a zadusil, aby po roce 1989 vstala z popela a opět začala zpívat. Aby se dočkala časů, kdy její zvonkoví lidé i ti ve zvoncích zrození si za svého premiéra demokraticky zvolili bývalého estébáckého udavače…
Marta Kubišová měla odvahu postavit se jako jediná z tehdejších populárních zpěváků totalitnímu režimu. Zatímco její bývalá kamarádka z tria Golden Kids Vondráčková pěla na zahraničních turné o malovaných džbáncích, Kubišová ve výrobní družstvu Směr svařovala igelitové sáčky. Zatímco ona podepsala Chartu 77, další člen slavného tria Neckář stvrdil svým podpisem ostudnou Antichartu, podobně jako stovky dalších osobností…
Odvahu Marty Kubišové upřímně obdivuji. Popravdě, sám nevím, jak bych se v podobné situaci zachoval. Zda bych v sobě našel tolik statečnosti. V sedmdesátých letech minulého století nebylo v tehdejším Československu vidět žádné světlo naděje na svobodu a demokracii na konci tunelu. Panovala noc věčných časů se Sovětským svazem a nikdy jinak. Zvonění klíčů na lepší zítřky mě, naštěstí, zastihlo ve třiadvaceti letech v pozici dělníka na rovnací lince válcovny C v Třineckých železárnách, takže mě minul tlak na vstup do KSČ a dilema rozhodování. Nicméně koncem osmdesátých let už bylo mnohem snadnější revoltovat, než o desetiletí dřív…
„Lepší zítřky“ se staly současností a z odvážných lidí, kteří se o ně zasloužili, jsou zasraní sluníčkáři nebo hnusní pravdoláskaři či odporní vítači. Nedávno se jeden můj dobrý známý z Jablunkova rozohnil a řekl, že by migranty, především vyznavače islámu nejradši všechny pozabíjel, uřezal jim hlavy, nebo alespoň uši. Jediná naděje prý spočívá ve volbě Okamurova SPD. Bylo mi na zvracení. Jiný můj dobrý známý řekl, že je zasraný sluníčkář a pravdoláskař. To já taky. A ještě pořád věřím ve zvonkovou zem Marty Kubišové…
Křídla vran, tisíc bran,
devět řek vede tam.
Poslouchej…
Petře, jsem ráda, že některým lidem – včetně Tebe, to ještě myslí, nebo lépe řečeno, že někdo aspoň přemýšlí. Kvůli výše uvedeným faktům a potažmo emailům a nenávistným správám ohledně migrantů jsem se byla nucena přestat komunikovat s několika známými, z nichž některé jsem znala od dětských let. Až teď jsem zjistila, že jsem je bohužel vůbec neznala.
Docházelo však již bohužel k velmi intenzivní výměně názorů, která navíc nikam nevedla a nebyla ani konstruktivní ani přínosná pro nikoho. Jsem ze situace, kterou výše popisuješ a se kterou se naprosto shoduji dosti smutná. Co se týče Marty Kubišové , její nesmírné hrdinství je v dnešní době již nepochopitelní a jen hrstka lidí si uvědomuje, co musela zkusit. Ty další (Neckář, Vondráčková, Gott) si neodvažuji soudit a navíc se obávám, že já sama v jejich situaci bych neměla odvahu si zcela ˇ“podřezat větev“ a odsoudit se v podstatě k úplné – minimálně umělecké izolaci. No…každopádně děkuji za připomenutí Marty Kubišové a tohoto nádherného textu.
Ahoj, Ireno. Jsem rád, že se ti text líbil. Je mi smutno z toho, jak nás zasraných sluníčkářů a odporných pravdoláskařů ubývá. Z názorů našeho společného dobrého známého (ve tvém případě možná i kamaráda) jsem byl v šoku!!! Prezentuje to zcela veřejně, nijak se tím netají. Musel jsem mu říct, ať drží hubu…