„Myślisz może, że więcej coś znaczysz
Bo masz rozum, dwie ręce i chęć
Twoje miejsce na Ziemi tłumaczy
Zaliczona matura na pięć
Są tacy – to nie żart,
dla których jesteś wart
Mniej niż zero“
Květnový pátek roku 1984. Posledního zvonění před maturitou. Půlnoc. Vendryně. Zábava v hospodě „Czytelnia“. Opilý mladík v lennonkách točí džiskou nad hlavou, poskakuje v rytmu písně „Mniej niź zero“ a z plna hrdla řve „oooo!“. Kapelu Lady Pank střídá Lombard, Perfect, Bajm, Kombi. Na závěr pustí diskžokej ploužák „Zawsze tam gdzie ty“, píseň mého srdce. Občas si kladu otázku, proč se vlastně cítím jako Čech?
Moje babička pocházela z dědiny Iwkowa u Nowego Sącza z polské Haliče. Dědeček byl Polák z Louk u Karviné. Poznali se v Polské Ostravě. Tatínek hrál fotbal za Naprzód Łąki. Vyrůstal jsem na dětských komiksech „Koziołek Matołek“, „Małpka Fiki Miki i murzynek Goga Goga“ či „Tytus, Romek i Atomek“. Sledoval jsem večerníčky jako Bolek a Lolek, Reksio nebo Pomysłowy Dobromir. Doma jsme místo Rudého práva odebírali noviny a časopisy Przekrój, Sportowiec, Panorama a Przyjaciołka. Poprvé jsem se díval na barevnou televizi v roce 1976, a to na utkání Polska – Cypr, kde vstřelil dvě branky Deyna. Fandil jsem polským fotbalistům a lehkým atletům. Na gymplu jsem místo impotentního tuzemského popu a rocku poslouchal revoltující polské kapely Lady Pank, Lombard, Kombi, Republika a mnoho dalších. Zatímco na „czechu“ vysílali Chalupáře či Okres na severu, na „poláku“ dávali v „kinie nocnym“ Psycho, Čelisti nebo Poslední tango v Paříži. Poté, co jsem jako kluk viděl historický velkofilm Potop, se stal mým hrdinou chorąży orszański Andrzej Kmicic. Proč se tedy vlastně cítím jako Čech?
Mohou za to maminka a Čtyřlístek. Tatínka počeštilo Brno, kde studoval VUT a tančil v lidovém souboru Radost ve slováckém kroji, takže po příchodu do Třince mu bylo fuk, že maminka rozhodla o mé české národnosti a poslala mě do české školy. Tam jsem se naučil první cizí jazyk, protože v rodině jsme hovořili výhradně „po naszymu“. Maminka mi pak místo pohádek vyprávěla o králi Karlu IV., o husitech, o Jiříkovi z Poděbrad, o slepém králi Janovi, co Bohdá z žádné bitvy neutíká…
Co se týče Čtyřlístku, kdo by nemiloval Myšpulína, Pinďu, Fifinku a Bobíka? Kromě toho ve škole mí spolužáci nářečím nemluvili. Na Ivetky, Vlaďenky a Ivonky jsem musel jen česky…
V Polsku dnes slaví Den nezávislosti. Nejvýznamnější státní svátek. Oslavy jsou obrazem rozdělení společnosti na dva nesmiřitelné tábory. Proti Polákům, kteří chtějí liberalismus, svobodu, demokracii a evropanství stojí konzervativní klér a militantní nacionalisti, které ovládá a podněcuje fanatický katolík Kaczyński, proti kterému je sám Papež František hipík a Zeman s Babišem i Okamurou holky z naší školky. Je mi z toho smutno. Sice se dílem osudu cítím Čechem, ale trápí mě, že podobně jako v roce 1984 znamená pro fanatické katolické nacionalisty z vládnoucí strany Právo a spravedlnost svobodomyslný liberál „Mniej niź zero“…
Dnes jsem Polák…
P.S. Ten z prvního tábora 🙂