Trans

V ateistickém Česku existuje pouze jediné místo, na němž se shromáždí desítky poutníků ze všech koutů země, kde po způsobu křesťanů v čenstochovském klášteře vyhlížejících Černou Madonu, čekají, až jim vyšší moc odhalí symbol jejich víry. Mnozí z poutníků se modlí, další upadají do transu, do změněného stavu vědomí. Soustředění je tak veliké, že kdyby kolem nich prošel jednorožec, nikdo si ho nevšimne. Tím místem je prostor před tabulí odjezdů vlaků na hlavním nádraží v Praze…

Včera jsem tam mezi souvěrci čekajícími na zjevení čísla nástupiště, kde bude přistaven RegioJet s cílovou stanicí Návsí, stál také. Na informační tabuli se však u vlaku číslo 1013 s odjezdem v 15.44 postupně zjevovala jiná numera – 5, 10, 15, 20, 30, 40, 45 minut zpoždění. Moje vnitřní hra spočívající v tom, že než napočítám do deseti, označení nástupiště určitě naskočí, nevycházela. Kolem 20. minuty zpoždění jsem začal propadat trudnomyslnosti, po třicáté jsem začal přemýšlet o tom, že si po vzoru čenstochovských poutníků kleknu. Vzhledem k tomu, že všichni kolem mě připomínali africké pouštní surikaty na vartě, jsem tak neučinil. Další duševní cvičení spojené s fyzickým se podobalo dětské hře „Chodí pešek okolo“. Nikoho jsem však nebouchal do zad, by mě posléze honil ve snaze zabránit mi zaujmout jeho místo. Obcházel jsem pouze svůj kufr, neboť jsem se bál, že mi jej nějaký vágus proplétající se mezi surikatami ukrade. Ne, že by se necelá hodina stání a čekání nedala vydržet, některé kulturní akce v partnerském městě Jablunkova Gogolin, se téměř nedaly přežít v sedě. Zvlášť při vystoupeních dechovky, a dlouhých projevech, kdy se polsky řečeno „rozbijało guwno na atomy“. Můj problém spočívá v něčem jiném…

Mám fobii z toho, že mi ujede vlak. Zvlášť v Praze. Někdy prosedím v kavárničce nad knihkupectvím uprostřed vstupní haly i dvě hodiny, abych odjezd nezmeškal. Včera jsem to přece jen pojal odvážně lážo-plážo. Na hlavák jsem dorazil metrem v čase 14.30. O chvíli později jsem už seděl u grepového džusu, a co minutu kontroloval čas. Odchod jsem si stanovil na 15.10. Poté jsem se zvedl, zaplatil jsem samozřejmě už předem, a vydal se rychlým krokem k úschovně zavazadel pro kufr. Ještě před kavárnou jsem naštěstí ve chvatu stihnul zaskočit na WC a dát si pár rychlých prásků z kamelky. V 15.19 jsem stál na značce před informační tabulí a s úlevou zjistil, že RegioJet neodjel. V duchu jsem si vyčetl, že jsem se tentokrát flákal. Že tam budu čekat v davu dalších surikat ještě hodinu, mě nenapadlo ani ve snu. Obvykle naskočí trojka v 15.30, a žlutá souprava přistaví k perónu v 15.35…

Když už to vypadalo, že půjdeme zvonit klíči na Václavák, naskočila čtverka. V nanosekundě se k podchodu hnula půlka nádraží. Na peroně nás čekalo dalších deset minut postávání. Když vlak konečně přijel, nastal mumraj, protože se každý vydal směrem ke svému vagónu. V chaosu jsem se srazil s krajanem exsenátorem Gawlasem a prožili jsme vzácnou chvilku duševního souznění, kdy jsme si současně vyměnili řečnickou otázku…

„Kurva, to je v prdeli, co?“