Před třiceti lety jsem si půjčil od kamarádky Terezky sbírku básní Guillamue Apollinaira „Alkoholy života“. Dodnes ji mám v knihovničce. Nevrátil jsem ji. De facto jsem ji zcizil, což je kultivovanější varianta slovesa ukradl. Nejsem komunista, jen milovník francouzské poezie. Což mě samozřejmě neomlouvá. Merde! Co s tím?
Kdyby dnes Tereza trvala na restituci, tj. navrácení věcí do původního stavu, jinými slovy, co se ukradlo, má se vrátit, jak by to asi dopadlo? Protože jsem kamarád, prostě bych ji vzal z police a s omluvou ji vrátil. Protože jsem hajzlík a vrátit ji nechci, mohl bych naši knihovnu prohlásit národním parkem, který slouží lidem, tedy mé rodině, jehož jsou Alkoholy života součástí. Knížku bych tedy vracet nemusel, vztahovala by se však na ni peněžitá náhrada. Jak ji ovšem stanovit? Alkoholy života vydalo nakladatelství Československý spisovatel v roce 1965, tehdy stály dvacet jedna korun. Dnes je lze přes internet koupit v antikvariátu za padesát kaček. Cena vzrostla zřejmě proto, že jde o padesát let nevydaný průřez veršů slavného francouzského básníka, který určil směr moderní světové poezie. Vzrostly také ceny knih obecně a koruna má dávno jinou hodnotu. Už před třiceti lety ovšem knížka neměla obal, měla povolenou vazbu a byla ohmataná. Rozdíl cen je pomyslných dvacet devět korun. Kdybych ji sehnal v kamenném antikvariátu, což pochybuji, byl by možná menší. S přihlédnutím k třiceti letům, kdy je sbírka básní součástí domácího knihovního parku, a ke špatnému svědomí, bych náhradu odhadl na padesát korun. Ty bych Terezce vyplatil…
Poté by zbytek rodinného lidu došel k závěru, že padesát korun bylo příliš, protože za dvacku by se dalo koupit kilo hladké mouky pro důchodce, takže třicet musí Terezce stačit. Použil by navrhovaný komunistický model. A požadoval by po Terce zdanění již vyplacené náhrady za knížku, jinak se naše rodinná koalice rozpadne, a lid mi přestane prát trenýrky. Vzhledem k tomu, že ani nevím, kde se u nás v bytě pračka nalézá, a čisté trencle potřebuji, začal bych populisticky tvrdit, že zdanění náhrady jsem chtěl vlastně taky…
Naštěstí nejsem Babiš, rodinný lid není komanč a s Terezkou se máme všichni rádi. Apollinaira sice i nadále vrátit nechci, ale lid mi dnes ráno připomněl, že už nám naše kamarádka dávno řekla, že si můžeme knihu veršů ponechat…
P. S. S výpočtem náhrad v rámci zákona o církevních restitucích mám také problém, nicméně s jejich retroaktivním zdaněním jen proto, aby si Babiš zajistil podporu komunistů a udržel se u moc, mnohem větší. S jakým vyděračským nápadem přijdou soudruzi příště. Obnovení Varšavské smlouvy? Zavedení cenzury médií? Politické procesy? Proces „znárodnění“ Česka už prostý miliardář od vedle začal…