Chybička se vloudila. V nějaké turecké vesnici se věřící modlili skoro 40 let špatným směrem. Což je průšvih, protože Korán nařizuje všem muslimům klečet na koberečku a klanět se hlavou k Mekce, nejposvátnějšímu místu Islámu. Zjistil to až nový mladý imám, který svým ovečkám v mešitě nalajnoval jak na tenisovém hřišti správný směr…
Alláh však vesnici neztrestal. Neseslal na tamní věřící boží hněv v podobě choroby či záplav. Jak se ukázalo, dogmatický Korán může být v některých bodech velmi flexibilní. „Ať jdeš odkudkoliv, obracej tvář svou k Mekce posvátně“ A arabské slovo pro směr (šatar) znamená kteroukoliv z hlavních stran. Tož si vyber. Tolerance odchylky tedy může být 45 stupňů, do které se vesničané vešli, a nemusí dohánět oněch 37 let. Škoda, že podobnou ohebnost výkladu některý súr Koránu nepoužívají fanatičtí džihádisté…
Orientace křesťanských kostelů není věroučnou podmínkou. Doporučena je osa východ – západ, přičemž presbytář by měl směřovat na východ, odkud je očekáván Druhý příchod. V Jablunkově to vypadá na osu sever – jih, a taky se nic neděje. Naopak, zdá se to býti výhodou…
Jak píše Kundera. Kupředu je vlastně kamkoliv…