Kdo z nás by neměl rád. Tak věrné vlastenky musí svět pohledat. Nejznámější verše z operety Rudolfa Piskáčka „Perly panny Serafínky“ by se už po prvním měsíci roku 2019 daly modifikovat na „Ty české sportsmanky“. Či spíše „Sportswomanky“. Je trapné, že tohle téma otvírám už podruhé. Nebo potřetí? A kladu si otázku. Kde jsou čeští sportovci? Kde jsou naši muži? Kdyby občas nedal pár gólů „Pasta“ za medvědy z Bostonu, řekl bych, že ve světovém sportu hrají třetí, v lepším případě druhé housle…
Včera se stala mistryní světa Eva Samková. V článku na serveru České televize se vůbec nepíše, v jaké disciplíně! Všichni víme, že jde o snowboard cross, nikoliv o skoky na lyžích. Totéž platí o fenomenální Martině Sáblíkové, která včera vyhrála závod na tři tisíce metrů. Že nejde o závody psích spřežení, je jasné i malému děcku. Minulou neděli skončila druhá na Australian Open Petra Kvitová. I bezďák z hlaváku ví z novin, co na nich spí, že nejedná o klokaní dostihy. O den, respektive tři, brala stříbro a zlato z biatlonových závodů, z „masáku“ a sprintu, mladičká Markéta Davidová. Pevně věřím, že se za nějaký čas dostaví podobný efekt. Pouze u Ester Ledecké se musí uvést konkrétní sport. Kdyby si tahle holka neřekla, že v paralelním obřím slalomu na snowboardu už je olympijskou vítězkou, mistryní světa a vítězkou světového poháru, a nezvolila si pro tuto sezonu lyže, mohli jsme mít v těchto dnech další zlato z mistrovství světa. A to ještě zvítězila v závodě světového poháru v dálkovém běhu na lyžích Kateřina Smutná. Málem bych zapomněl na Barboru Krejčíkovou, která vyhrála smíšenou čtyřhru s Američanem Ramem na zmíněném Australian Open, a na Karolínu Plíškovou, která triumfovala na turnaji v Brisbane. Nikoliv v ping pongu…
Není tomu ani rok, co se v rozhovoru pro DVTV nechal slyšet místopředseda Českého olympijského výboru (!!!) Haník, že ženy mají být hlavně matky a že nemají rády konfrontaci a chtějí pouze s úctou remizovat. Během týdne jsem si několikrát pustil záznam z biatlonového „masáku“ žen a s úžasem a radostí jsem hleděl, jak se drobounká Markéta Davidová rve o stříbrnou medaili. Neměl jsem pocit, že by chtěla s úctou remizovat. Totéž platí u všech výše zmiňovaných českých sportswomankyň. Když včera stála Evička na bedně se zlatým knírkem a zlatou medailí a jakási operní pěvkyně zpívala tu nejkrásnější píseň světa, opět jsem slzel dojetím. Ještě, že ty naše české holky, které dřou a závodí, aby neremizovaly, máme. Díky, svět je o to krásnější. Ale kde jsou, hergot, ti čeští chlapi, kteří mají podle pana Haníka, zakódovanou touhu vítězit?
Kampak se nám ti čerchmanti schovali?