Hra o ženy

První květen nabízí mnoho témat. Lásky čas – hrdličky už léta okupují borovici před našimi okny a jejich hlas nás otravuje od jara do podzimu, Svátek práce – v dětství jsem co rok pochodoval v průvodu a epilepticky třásl mávátkem rudým soudruhům na tribuně. Letos se nabízí napsat něco rádoby vtipného na téma 15. výročí vstupu ČR do Evropské unie. Vzhledem k tomu, že přes veškeré benefity se díky Klausovi a jemu podobným dívá řada hloupých spoluobčanů na „Brusel“ jako na nepřítele, je mi z toho spíš smutno. Všechna tři nosná témata přebíjí jediné, které mnou rezonuje tak silně, že uvažuji o návštěvě Renaty Kulkové, jablunkovské klinické psycholožky. Tím tématem je poslední série Hry o trůny. Vezmu sebou i manželku, která pomalu šílí ze mě…

Velkolepá bitva o Zimohrad a nečekané finále mě v pondělí ráno natolik psychicky vyčerpaly, že jsem si musel vzít diazepam. Díl jsem si dvakrát zopakoval a scénu, kdy Arya zabíjí Nočního krále desetkrát, minimálně. Frustrující je také skutečnost, že se v mém okolí nevyskytují podobně zapálení fanoušci. Prostě nemám s kým sdílet dojmy. Existují pouze tři čtyři osoby mezi mými facebookovými přáteli, kterým nemusím vysvětlovat, že Aryu Stark vycvičil na zabijáka Nikdo ve svobodném městě Bravos v chrámu Mnohotvářného boha. Nefanouškům už tato věta stačí k tomu, aby začali pochybovat o mé příčetnosti. Auto článku, který pracně buduje v ostatních dojem, že přelouskal Aristotela a usíná při četbě Shakespearových sonetů, se dívá na fantasy příběh ve středověkých kulisách. Pro mnohé hloupý seriál, na který by se „nikdy nedívali“, má však velký přesah. Bourá genderové stereotypy a reflektuje změny ve společnosti. Především umocňuje fakt, že nastává věk žen. Který bude, řečeno frází z Game of Thrones, trvat nejmíň tisíc let. Doufám. My chlapi jsme se moc neosvědčili…

Kromě boje o tzv. Železný trůn, tedy o moc, a to za pomocí intrik a vražd, je seriál „nový“ nečekanými zvraty, kdy pán či kmán umírají úplně stejně. Bez patetických kydů v posledním tažení. Fik, sek, bod a je vymalováno. Střet Ledu a Ohně je v samotném názvu knih G. R. R. Martina, zima se blížila od prvního dílu. Noční král, Bílí chodci s armádou oživlých mrtvých táhli na jih od počátku. Každý kdo čekal bitvu mezi dobrem a zlem, světlem a tmou, živými a mrtvými v poslední hodině celé osmidílné série musel být nyní šokován. Souboj Nočního krále se měl přece uskutečnit mezi Jonem Sněhem vulvo Aegonem Targaryenem po vyčerpávající šermovačce nebo s poruchou osobnosti trpící Daenerys v letecké bitvě draků. Ve chvíli, kdy už se zdálo, že neustále oživovaní mrtví zabijí všechny hrdiny bránící Sever, nikým nezpozorována vlítla na ledového padoucha malá holka a po bravurní fintě ho probodla dýkou z valyrijské oceli. Tři sekundy a šlus. Night King Aryu dosud vůbec neregistroval, sotva dospělá žena malého vzrůstu byla pod jeho rozlišovací schopnosti, soustředil se na Jona, Danny s draky a hlavně na Brana Starka, Tříokou vránu, jakousi „velkokapacitní flešku paměti lidstva“.  Odpověď „Ne dnes!“ na otázku „Co řekneme Bohu smrti?“, vstoupila do dějin kinematografie. David a Goliáš, Frodo a Sauron. Tyto analogie s Aryou a Nočním králem pocházejí z věku mužů…

Do konce GoT zbývají „ještě“ tři díly. Nyní už se může stát cokoliv. Těžko říct, kdo usedne na ten pitomý železný trůn? Mám v tom jasno. Celou dobu se hraje o roli a postavení žen…

Jdu si zobnout diazepam.:-)