Vždycky jsem tvrdil, že v totalitním Československu byl život ideově přehlednější a jednodušší. Existovali jen komunisti v různé škále přesvědčení od těch skalních po ty vypočítavé, a ti ostatní, kteří buď s režimem otevřeně bojovali jako třeba Chartisté nebo s ním nesouhlasili, nespolupracovali, což se vesměs projevovalo odmítáním vstupu do KSČ a neangažováním se v nejrůznějších absurdních opičárnách. Třetí skupina přežívala pasivně a tiše jak myši pod metlu pod heslem „nevyčnívat“…
Uplynulo třicet let od pádu režimu a společnost je více rozdělena než za komančů. Dokonce ostřeji a nesmiřitelněji. V jedné bublině jsou příznivci Babiše, na které se nabalují voliči SPD a KSČM a příznivci Zemana, tedy kámoši Ruska a nepřátelé „pražské kavárny“, což je jejich synonymum pro liberální demokraty. Druhou bublinu tvoří odmítači Babiše, Zemana, Okamury a komunistů, proevropští liberálové, pro které zůstal prezidentem a morální autoritou Václav Havel. Někde mezi nimi oscilují lidovci a jejich příznivci se svými „tradičními hodnotami“. Lidé z jedné či druhé bubliny se vzájemně nechápou, neslyší, nekomunikují spolu. A pokud ano, tak jen prostřednictvím osočování a urážek. Jedni i druzí jen přilévají olej do ohně. Hranice mezi bublinami je ostře oddělená a zařízlá jako tanga Pamely Anderson. Je to smutné…
O tom, ve které bublině se nacházím, svědčí fakt, že neznám nikoho, kdo by hrdě řekl „volil jsem Babiše a hnutí ANO“ a nikoho, kdo volil Zemana. Fakt, že jsem do některé z bublin nezařadil lidovce, svědčí o tom, že jsem všechno možné, jen ne korektní…
A komu tím prospějete, co!?