Ještě před pár měsíci jsem si neuměl představit, co nastane, až skončí seriál, jehož název už nechci zmiňovat. Konec světa? Byl jsem na něm léta závislý jak smažka na perníku. Naštěstí mě nepohltila prázdnota, neboť finále seriálu způsobilo mé vystřízlivění rychleji, než kdybych popíjel kafe a pojídal zelňačku pod studenou sprchou. Definitivní rozpad mého opojení nyní již exkultovkou způsobilo radioaktivní záření jiného seriálu, který doslova vybuchl na televizní stanici HBO. Černobyl…
Už si nevzpomínám, co jsem dělal o půl druhé v noci 26. dubna 1986. Pravděpodobně jsem se doma v Třinci převaloval v posteli neklidným spánkem pomocného učitele, který musí ráno předstoupit před malé bestie na základní škole v Návsí a potupně vyslechnout halasné „Čest práci, soudruhu učiteli.“ Po skončení vyučování jsem jako nejmladší běžel pro několik láhví bílého vína do blízkého „priorku“, které jsme s kolegy družně vypili ve sborovně. Jen ředitel Kohut, starý komunista, vždy zahlásil „Tož já už zůstanu u té své barvy.“ Do dvaceti mi zbývaly dva měsíce, učil jsem se na kytaru Kryla a Nedvědy, abych mohl oblbovat holky. Marně. Totalita se drolila jak stará omítka. Byl jsem mladý a socialistická realita už docela snesitelná. U nás v salámovém Československu. O tisíc sto kilometrů dál na východ bojovali v zemi Sovětů stejně mladí hasiči s požárem čtvrtého bloku černobylské jaderné elektrárny a dostávali smrtelné dávky radiace, takže se v krutých bolestech do pár dní v podstatě rozpadli. O největší jaderné katastrofě v dějinách jsme se dozvěděli až po pár dnech, kdy už radioaktivní mrak proplul nad celou severní polokoulí…
Na co si však vzpomínám dobře je sedmý květen letošního roku, kdy jsem viděl první díl britské minisérie Černobyl. Drsně pravdivá rekonstrukce havárie popsaná příběhy obyčejných lidí, hasičů a jejich manželek, horníků, „biorobotů, vojáků či vědců, kteří bojovali s katastrofou, aby zabránili ještě větší zkáze, za což mnozí zaplatili životem, mi vyrazila dech. Neskutečně věrné zobrazení komunismu, jeho lží, absurdity a bezohledné moci. Chybí přívlastky k vyjádření směsi pocitů a dojmů po zhlédnutí závěrečného šestého dílu. Strhující, famózní, depresivní, tíživé. Seriál by se měl povinně promítat ve školách, ať děti a mládež vidí, jak vypadá komunismus v praxi. Věta hrdinného profesora Legasova „Každou lží si děláme u pravdy dluh. A dříve nebo později se dluh musí splatit“ mi bude znít v uších ještě hodně dlouho…
Jeho slova jsou, bohužel, stále aktuální…