Nejdražší Heluško a Irenečko na světě!
Předem Vás obě srdečně zdravím a líbám se stálou vzpomínkou na Vás obě. Jsem zdráv a snáším tu temnotu a chlad v těch katakombách jakž takž. Někdy také musím ven s drátaři nebo pro jídlo, a to v území, v němž jen oheň lítal kolem mne, co člověk vystojí strachu, než dostane něco do šálku k jídlu…
Itálie, Cassino, 30. března 1944
Dochované dopisy z fronty manželce a malé dceři, fotografie, battle dress (uniforma vojáků Spojeného království a Commonwealthu, kterou používala i Československá samostatná obrněná brigáda), vojenská knížka, identifikační (tzv. psí) známka, vojenská vyznamenání a další dokumentace, to vše věrně a fakticky vypovídá o nelehké etapě života Jana Sagitaria během nejstrašnějšího válečného konfliku v historii lidstva, který začal právě před osmdesáti lety, podobně jako o složitém osudu mnoha dalších mužů z Těšínska.
Jan Sagitarius (1913-1993) se narodil ve Vendryni. V letech 1935 až 1937 absolvoval prezenční vojenskou službu u 8. pěšího pluku v Místku. Po vypuknutí II. světové války se stalo Těšínsko součástí Velkoněmecké říše. V dubnu 1942 německé úřady neuznaly Janovi Sagitariovi českou národnost, nutily jej k službě u tzv. technische nothilfe (technická skupina pro pomoc při mimořádných událostech), na výzvy však nereagoval. Pod nátlakem okupačních úřadů, nadřízených v Třineckých železárnách, kde pracoval, a pod hrozbou perzekuce následně podepsal jako většina zdejších mladých mužů Deutsche Volksliste (listina „vhodnosti“ příslušnosti k německému národu), kategorie číslo tři (Slezané), což vedlo k tomu, že byl vzápětí rozkazem ze dne 2. 5. 1942 odveden do německé armády a 10. 5.1942 odvelen z Českého Těšína do francouzského města Le Havre. Vzhledem k tomu, že u 8. pěšího pluku v Místku sloužil jako radiotelegrafista, byl ve Francii přidělen ke spojovací četě. V únoru 1943 byla jeho jednotka přesunuta na východní frontu do Belgorodu, který leží v tzv. Kurském oblouku, a kde se připravovala německá ofenzíva, operace Citadela, jedna z nejvýznamnějších a nejkrvavějších bitev války. Pozice spojaře, vojáka v „druhé“ linii, mu v podstatě zachránila život. Navíc v červnu 1943 onemocněl žloutenkou a byl odsunut do lazaretu do Elblongu, a poté do Vratislavi. Zde strávil šest měsíců. V únoru 1944 byl převelen na italskou frontu do prostoru Ancio-Nettuno a posléze k Monte Cassinu, kde byl 30. 5.1944 během ústupu německé armády zajat Francouzskou cizineckou legií. Dne 10. 6. 1944 žádal v zajateckém táboře v Neapoli o zařazení do československé armády, posléze byl spolu s dalšími slezskými Čechy a Poláky převezen do Alžíru, a pak do Oranu v severní Africe. Zde čekal dva měsíce na přepravu lodí do britského Edinbourgu a posléze do Southendu, kde byl dne 23. 8. 1944 zařazen do Československé zahraniční armády, do 1. československé samostatné obrněné brigády armádního generála Aloise Lišky, II. prapor, rota 5, pod frontovým číslem T-1690.
Československá samostatná obrněná brigáda byla během srpna 1944 přesunuta k francouzskému přístavu Dunkerque, který byl, ač obklíčen, v držení německých vojsk. Počátkem října 1944 vystřídali čs. vojáci britskou brigádu, a začalo tak obléhání silně opevněného přístavu. Úkolem Čechoslováků bylo znemožnit Němcům akce vedené proti týlu postupující 21. skupiny armád Spojenců, zabránit posilování a zásobování obklíčené posádky a donutit nepřítele ke kapitulaci. Jan Sagitarius se účastnil obou významných útoků brigády, 28.10 a 5. 11. 1944, jako velitel družstva automatčíků na tanku v prostoru Bray Dunes a Ghyvelde, tj. ve východní části perimetru Dunkerque. Po přeškolení v Cassel pak zastával funkci velitele bitevního tanku Cromwell IV. a bojoval ve všech akcích na frontě u Dunkerque. Do osvobozené Československé republiky se vrátil 21. 5. 1945. Dne 15. 8. 1945 byl v hodnosti četaře propuštěn z vojenské služby.
Ani v tuto chvíli peripetie mužů z Těšínska, kteří byli donuceni sloužit v německé armádě, nekončily. Dne 10. 9.1945 třinecká stanice SNB (Sbor národní bezpečnosti) provedla šetření Jana Sagitaria a následně Místní národní výbor v Třinci vydal osvědčení, ve kterém se konstatuje, že jmenovaný „nebyl v žádné německé bojové formaci a v jeho chování nebylo nic závažného zjištěno“. Nicméně osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb. o tom, že ten či onen voják z Těšínska byl „Účastníkem národního boje za osvobození“ bylo mnohdy komplikované. Jan Sagitarius jej získal až 70. letech.
Janu Sagitariovi bylo uděleno po válce několik československých vojenských vyznamenání. Získal dva Čs. válečné kříže 1939 za osobní statečnost (jeden obdržel osobně z rukou prezidenta Beneše) a Čs. pamětní medaili se štítkem Velká Británie. Nikdy nebyl členem KSČ.