Mám rád, když mě film po prvních minutách do sebe vtáhne, kdy nepřemýšlím, jen vnímám, a na konci mě vypustí do reality mlčícího. Mám rád to ticho v sobě po mimořádném zážitku, kdy kolem mě zmizí lidé a zůstávám ponořen v emoci. Na hladinu okolního světa vyplavu bohatší o neuchopitelný pocit, který se stane součástí mé duše…
Včera odpoledne jsem na několik desítek minut v mohutném chrámu kapitalismu, v ostravské Nové Karolině, osiřel. Lidé zmizeli. Hýčkal jsem si v sobě pocit krásna, jak nejdéle to šlo. Pak mé vnitřní ticho přehlušily zvuky tisíce nakupujících. Film Nabarvené ptáče je Markéta Lazarová porevolučního českého filmu. Mistrovské dílo, filmový opus magnum, který se nedá srovnat s ničím, co v naší kinematografii vzniklo po roce 1989. Nabarvené ptáče především obnažuje naše lidství ve chvílích, kdy přestávají fungovat pravidla, morálka a soucit, kdy člověk může být bezohledný a krutý, protože není nikdo a nic, co by mu v tom zabránilo. Film, potažmo kniha není o válce, je o volbě mezi dobrem a zlem. Šokuje tím, čeho všeho jsme schopni se jeden na druhém dopustit. Neděsí nás to, co nám film předkládá, bojíme se sami sebe. Peklo není na plátně, je schopno se zrodit za mimořádných okolností v nás. Nejsme si jisti, jak bychom se pod tlakem výjimečných okolností zachovali. Příběh, či spíše jeho úchvatné černobílé obrazy vidíme očima týraného dítěte, odloženého kdesi ve válečné vřavě, které touží po jediném. Chce najít cestu domů. Chlapcovy uhrančivé oči černé jako uhle, zprvu zoufale slzavé, postupně pod hrůzou prožitého ztvrdnou v kámen. Katarze se dostaví až posledních minutách filmu během nádherné hebrejské písně…
Film není explicitně brutální, je pouze takový, jaký jej chceme vidět.